Lachtan ušatý a japonský

5. října 2010 v 18:40 | Kattyss |  zvířata

Lachtan ušatý

Wikipedie:Jak číst taxobox Lachtan ušatý
Samec lachtana ušatého
Samec lachtana ušatého
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Podřád:ploutvonožci (Pinnipedia)
Čeleď:lachtanovití (Otariidae)
Rod:lachtan (Eumetopias)
Binomické jméno
Eumetopias jubatus
Schreber, 1776
Rozšíření lachtana ušatého.
Rozšíření lachtana ušatého.
Lachtan ušatý či lachtan Stellerův (Eumetopias jubatus) je velký mořský savec, největší zástupce čeledi lachtanovitých (Otariidae), který obývá břehy Tichého oceánu konkrétně od Britské Kolumbie přes Aljašku a ostrovy v Beringově moři, přes pobřeží asijského východu a Japonsko až po Sachalin. Z ploutvonožců ho dokáže co do velikosti dohnat jedině jediný žijící zástupce čeledi mrožovitých (Odobenidae): mrož lední (Odobenus rosmarus).
Jeho méně známý název lachtan Stellerův pochází od George Wilhelma Stellera, po kterém byl tento savec pojmenován na počest toho, že jako první v roce 1741 tento druh popsal.


Popis

Dospělá zvířata jsou barevně světlejší, než ostatní lachtanovití. Jejich srst je převážně světle žlutá či rezavá, případně žlutohnědá nebo velice výjimečně rudá. Po namočení je srst znatelně tmavší, spíše až černá. Samice jsou světlejší, menší, zvláště co se týče hlavy. Mláďata jsou po narození většinou celá černá a váží pouze 23 kg. Na váze však rychle přibývají a již za několik dnů dosahují hmotnosti nad 189 kg. Samec tohoto obrovského zvířete může dosáhnout váhy 600 kg, ale výjimkou nejsou ani jedinci, kteří dosáhli 1016 kg nebo dokonce 1120 kg. Zatímco samec běžně dosahuje až přes 3 m, samice jsou podstatně menší; měří maximálně 2,5 m a váží kolem 100 kg. Dospělí jedinci mívají též delší srst na krku, připomínající malou hřívu a na lachtanovitého poměrně veliké ušní boltce, podle kterých získal i své pojmenování.

Způsob života

Skupina lachtanů ušatých o sobě dává vědět svým hlučným štěkotem, který jde slyšet i na 200 metrů. Lachtan ušatý je výhradně masožravec. Loví nejčastěji ryby, ale i olihně a chobotnice. Jeho lov mu usnadňuje i jeho výborná schopnost v plavání, což dokazuje i fakt, že zkoumání obsahu žaludku potvrdilo, že se pro svou potravu umí potopit i do hloubky 180 m.
Skupina lachtanů ušatých na skaliskách.
Velké nebezpečí pro ně představují silné mořské bouře, při kterých jim nepomůže ani jejich výborná plavecká zdatnost a často se následkem vysílení i utopí. Proto se při mořských bouřkách stahují lachtani ušatí ke břehu, kde na skaliskách pomalu přečkávají nepříznivé období.
V období rozmnožování připlouvají na společná shromaždiště nejprve samci, kteří vedou o území bouřlivé boje, které však jen občas končí smrtí jednoho z nich. Každý z nich si snaží přivlastnit území, které je asi 20 až 30 m2. Po soubojích teprve připlouvají samice, kteří se ihned připojují k samcům, kteří si toto území již obsadili. Nejsilnější samci mívají až 80 samic, ale ti slabší jen 7 až 8, někteří jednu a asi jedna čtvrtina nezíská žádnou. Ti se poté připojují k mladým nedospělým samcům, kteří připluli spolu se samicemi. I přesto, že nejsilnější samec dá rázné znamení, že on je nejsilnější, často se najdou jedinci, kteří se mu snaží získané samice odcizit. Proto si je musí samci bedlivě hlídat, zuřivě odhánět slabší samce, což má za následek i to, že samice nepustí do moře ani za potravou.
Když se samice dostane na skaliska, nejprve porodí mláďata a poté se páří. Samci se k samicím chovají velice něžně, přesně naopak jako ke svým sokům, se kterými o ně bojoval, a někteří samci nosí samici dokonce v zubech. Po skončení období rozmnožování odchází ze skalisek nejdříve samice s mláďaty a na závěr teprve samci. V tomto období zkonzumují lachtani ušatí několikrát více potravy, než obvykle. Důvodem toho je stálé hlídání samic, při kterém se nemohl samec pořádně ani nažrat, ani napít. Navíc jsou samci ze stálých soubojů velice unaveni, což se projevuje i u jejich štěkotu, který je velice slabý a střídá ho silné chraptění. I samice jsou na tom stejně, jelikož je samci nepouštěli za potravou.

Lov

Smutným faktem je, že jediným vážným nepřítelem lachtanů ušatých je právě člověk. Až do začátku druhé světové války se ročně ulovilo přes 12 000 až 20 000 lachtanů ušatých, po válce se lov velice mírně stabilizoval. Při lovu se lovci snaží lachtany odehnat od moře a silnější samce zabíjejí nejčastěji střelnými zbraněmi. Nutno však dodat, že v mnohých krajích poskytují lachtani ušatí lidem jedinou obživu.

Lachtan japonský

Wikipedie:Jak číst taxobox Lachtan japonský
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Podřád:ploutvonožci (Pinnipedia)
Čeleď:lachtanovití (Otariidae)
Rod:lachtan (Zalophus)
Binomické jméno
Zalophus japonicus
(Peters, 1866)
Lachtan japonský (Zalophus japonicus či Zalophus californianus japonicus) byl ploutvonožec z čeledi lachtanovitých (Pinnidae), který vyhynul zřejmě po roce 1950.
Až do roku 2003 byl považovaný za poddruh lachtana kalifornského (Zalophus californianus ssp. japonicus); nicméně byl později uznán za samostatný druh. I přesto mnoho klasifikátorů považuje lachtana japonského za poddruh lachtana kalifornského a s uznáním za samostatný druh nesouhlasí. Někteří konstatují, že japonicus, californianus a wollenbaeki (Lachtan galapágský) jsou odlišné druhy proto, že mají příliš od sebe vzdálené areály rozšíření a že jsou i vzhledově velice rozdílní.
Dříve obývali Japonské moře, zvláště území pobřežních oblastí u Japonského souostrov a Korejský poloostrov. Zdržovali se převážně na otevřených a rovných písečných pláží, ale občas se objevili i v oblastech, kde převládá převážně skalnatý povrch.

Popis

Samec lachtana japonského byl tmavě šedý, dosahoval hmotnosti od 450 do 560 kg a na délku měřil 2,3 až 2,5 m; byly tudíž delší než samci jejich příbuzných lachtanů kalifornských. Samice byly podstatně menší; dosahovali délky 1,64 metrů a měli světlejší barvu srsti než samci.


Rozšíření

Samice většinou porodili na plochých, otevřených písečných plážích a v oblastech, kde převládá skalnatý povrch jen zřídka. Jejich prioritou byl také spánek a odpočinek v jeskyních. Nejvíce pozůstatků lachtana japonského bylo nalezeno v Japonském moři podél pobřežních oblastí u Korejského poloostrova, na souši Japonského souostroví (obojí podél Tichého oceánu a Japonského moře), na Kurilských ostrovech a na jižním cípu Kamčatských poloostrovů.
Staré korejské záznamy také udávají, že byly ostatky nalezeny v rozsáhlých oblastech zahrnující Japonské moře, ale hlavně Bo Hai a Žluté moře.

Vyhynutí

S počátkem 20. století začal počet volně žijících lachtanů japonských rázně klesat s narůstajícím lovem a jen v roce 1900 se ulovilo neuvěřitelných 3200 jedinců, což stálou populaci výrazně ohrozilo. Již v roce 1915 byla situace velice vážná a v přírodě žilo jen na 300 jedinců, ale lov neustával. Netrvalo dlouho a již na konci čtyřicátých let 20. století byla zaznamenána poslední malá skupina lachtanů japonských, která se později stala také kořistí rybářů a tak již padesátá léta můžeme považovat za ty, v kterých byl lachtan japonský zcela vyhuben

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama