Říjen 2010

Liška obecná a polární

19. října 2010 v 20:35 | Kattyss |  zvířata

Liška obecná (šelma)

Wikipedie:Jak číst taxobox Liška obecná
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:psovití (Canidae)
Rod:liška (Vulpes)
Binomické jméno
Vulpes vulpes
Linné 1758
rozšíření lišky obecné
rozšíření lišky obecné
Liška obecná (Vulpes vulpes) je nejrozšířenějším divoce žijícím zástupcem šelem. Oblast jejího přirozeného výskytu zahrnuje Euroasii, Severní Ameriku a severní Afriku. Jako extrémně nebezpečný invazní druh je vedena v Austrálii, kam byla zavlečena v 19. století, a na ostrově Vancouver.
Liška je nejrozšířenější středně velkou šelmou České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Je lovena pro kožešinu, případně jako sport (obzvláště ve Velké Británii a jí kulturně ovlivněných zemích), na kožešinu se i chová. Nepříjemné je, že slouží jako vektor různých nemocí, zejména vztekliny a že se někteří jedinci mohou (zejména v období, kdy krmí mláďata) specializovat na vykrádání kurníků či králíkáren.
Liška je oblíbenou postavou různých bajek a bájí, kde často vystupuje v roli chytrých a lstivých vítězících nad hloupějšími siláky. Ve zvířecí symbolice evropských národů ztělesňuje lstivost a vychytralost, jedná se ale o antropomorfismus.


Popis

Liška na sněhu
Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s krátkýma špičatýma ušima a dlouhým tlustým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška neliší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg, výjimečně může přesáhnout i 12 kg. Pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi jedinci založený na základě pohlaví) je nevýrazný.
Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje, břicho a konec ocasu žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá. U domestikovaných forem se vyskytují i další zabarvení. Zejména u rezavé formy existuje široká škála odstínů barev a diferencí ve velikosti různě barevných ploch, takže lze říci, že stejně zbarvené lišky prakticky neexistují. Trvalý chrup má 42 zubů podle vzorce 316/317. Mléčný chrup má pouze 28 zubů.

Chování (Etologie), rozmnožování a potrava

Liščí mládě
Hárání (kaňkování) přichází zpravidla v lednu a v únoru. V té době se o jednu lišku uchází několik samců a toto soupeření bývá doprovázeno zápasy. Vlastní páření se odbývá většinou uvnitř nory většinou v lese, málokdy na otevřené ploše nebo v polích. Liška si noru buďto vyhrabe nebo osidlí noru po jiné zvěři. Jedna má několik nor: jednu hlavní, kde jsou i mláďata, ostatní jsou rezervní pro případ nebezpečí, aby měla kam mláďata přenést.
V době kaňkování se lišky ozývají protáhlým chraptivým štěkotem. Názor na dobu březosti není jednotný. Udává se, že probíhá v rozmezí 50 až 56 dnů. Mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí. Průměrný počet je 4 na vrh, byly ale zaznamenány případy až třinácti. Prohlédnou asi za 14 dní a zhruba první tři týdny jsou závislá na matčině mléce. Masitou potravu začínají přijímat, když se jim zpevní chrup a čelisti.
Matka obstarává mláďatům masitou potravu zhruba podobnou, jako je ta, kterou konzumuje sama. Najdeme v ní různá mláďata zajíců, srnek či další zvěře nebo i nějakou uloupenou drůbež. Hlavní podíl ale tvoří většinou myši a hraboši. V chudších časech se může liška živit (resp. přiživovat) i brouky, žížalami a měkkýši. Potravu si občas zpestřuje a doplňuje různými plody. Není striktní lovec, vezme zavděk i zdechlinou. Svůj revír v okruhu 6-8 km si vyznačuje vizitkami, což je trus poznamenaný pachem žláz.
Zhruba po měsíci vycházejí liščata před noru a hrají si tam. K výměně chrupu dochází asi ve 4. měsíci věku. I tehdy zůstávají ještě společně s matkou a přespávají většinou v rodinné noře. Dojde-li stará liška k názoru, že nora byla odhalena (např. člověkem), přenese nebo dovede mláďata do jiné nory. Je pochopitelné, že se v její potravě vyskytuje také užitková zvěř, ale po většinu roku nikoliv v takovém množství, aby tato složka potravy převažovala nad ostatními.
Liška se dokáže pohybovat rychlostí 40 km/h, tedy asi jako pes.

Liška a nemoci

Lišky v zajetí
Lišky trpí prašivinou a též i vzteklinou; ty mohou přenést i na hospodářská zvířata a domácí mazlíčky. Vzhledem k nebezpečnosti druhé nemoci se pro její potlačení ve většině civilizovaných zemí praktikuje program očkování skrze imunizační návnadu.

Liška a lidé

Liška získala pověst chytrého, někdy i vychytralého zvířete a takto také vystupuje v mnoha literárních dílech, zajímavé je, že se tak děje v mnoha kulturách.
V eskymáckých mýtech vystupuje hned v mýtu o stvoření světa, kde chce ponechat vládu tmy, v tom jí zabrání zajíc, někdy havran.
Pravděpodobně nejstarším literárním dílem, kde vystupuje liška, je sumerský mýtus Enki a Ninchursanga. Již v tomto mýtu je liška považována za chytrou, proto je požádána bohem Enlilem, aby našla a přivedla uraženou bohyni Ninchursangu, což liška provede.
V Řecku se v literatuře liška objevuje např. v Ezopových bajkách hned několikrát, ačkoliv zde není vždy ten, kdo někoho přechytračí, ale někdy je i ona přechytračena.
Liščí moudrost naznačuje i latinské přísloví "Vulpes non iterum capitur laqueo", které se překládá jako "Liška se nedá chytit dvakrát".
Ve středověku byla liška poměrně populární zvíře, o čemž svědčí i fakt, že pronikla do heraldiky, na štítu měli lišku např. vladykové z Úloha. Popularitu lišky dokazuje i fakt, že se stala jedním z atributů svatého Bonifáce.
Ve snáři lze najít hned několik lišek a vysvětlení, co to znamená, častá jsou vysvětlení, která nějak souvisí se sexualitou.
V novověku liška vystupuje v mnoha pohádkách (např. O chytré kmotře lišce, O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce, atp. ), zároveň se dostala do znaků a log firem a nakonec i do názvů vojenských operací a přezdívek vojenských velitelů.
Přezdívka odkazující na lišku u válečných velitelů je nejčastěji přidělována zkušeným válečníkům, kteří dovedně využívají lsti a kladení různých pastí k poražení silnějšího protivníka. Příkladem může být maršál Rommel, známý jako Liška pouště.

Myslivost

Liška obecná je myslivci považována za škodnou a je povolen její celoroční odstřel. Odborníci argumentují jejím přemnožením (únosný stav je jedna liška na 500 ha, stavy jsou často dvacetinásobně vyšší) a rizikem přenosu vztekliny na jiná zvířata nebo člověka. Faktem ovšem je, že od doby zavedení orální vakcinace byla u lišek vzteklina zaznamenána naposledy v roce 2002, a i řadu let předtím se jednalo spíše o ojedinělé případy.
Myslivci mohou využit více způsobů odstřelu, a to:
  • norování - za pomoci loveckého psa (tzv. norníka) je liška vytlačena lišku z nory, liščata pes vynese po odstřelu lišky
  • hon - při honu na drobnou zvěř je možno lišku odstřelit
  • čekaná - pomocí stop lze najít místo kde se zdržuje nebo její noru, a na těchto místech se pak čeká, až se liška objeví, popř. se pokládají návnady - tzv. újedě, tedy kusy masa sloužící jako návnada
  • šoulačka - pomocí stop, nebo loveckého psa, který může lišku vystopovat dojde k odstřelu

Liška polární

Wikipedie:Jak číst taxobox Liška polární
Liška polární (Vulpes lagopus)
Liška polární (Vulpes lagopus)
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:psovití (Canidae)
Rod:liška (Vulpes)
Binomické jméno
Vulpes lagopus
(Linné, 1758)
areál rozšíření lišky polární
areál rozšíření lišky polární
Liška polární (Vulpes lagopus), někdy zvaná pesec (jindy však může název pesec označovat jen jednu barevnou formu tohoto druhu) je psovitá šelma, dříve klasifikovaná jako jediný druh rodu Alopex, ale zjistilo se, že rod Alopex patří do rodu Vulpes.
Žije v severních částech Evropy, Asie, Ameriky, na další místa (např. Aleutské ostrovy) byla často vysazována kvůli obchodu s kožešinami. Její srst je v zimě hustá a dlouhá, bílé nebo šedobílé barvy, zatímco letní srst je krátká a méně hustá, šedé či černé barvy. V zimě jí sněhobílá srst slouží jako dokonalé ochranné zbarvení. V létě srst zhnědne nebo zšedne, aby se liška snáze skryla mezi kameny a rostlinami.
S létem lišky mění své životní území. Na jaře a v létě se rozmnožují. Samice je březí 49 - 56 dní. Ve vrhu je kolem 3 - 12 mláďat, ale to je velice vzácné. Léto tráví v tundře a na zimu se stahuje na ledová pole. Potrava lišky polární je především tvořená z lumíků, ptáků, drobných hlodavců a vybírání ptačích hnízd, přiživuje se i na zbytcích kořisti ledních medvědů. V zimě slouží jako potrava vyvrhnuté ryby z moře.
Délka těla: cca 60 cm
Délka ocasu: cca 40 cm
Výška : cca 30 cm
Hmotnost: 4,5 - 8 kg
Polární lišky žijí v trvalých párech. V tomto období obývají lišky podzemní doupata : jejich nory se 4 až 13 východy tvoří labyrint o ploše 30 m². Lišky se ke svým norám vracejí každé léto a rozšiřují noru.
Zimní srst
Letní srst

Vydra říční,severoamerická,malá,mořská

17. října 2010 v 19:15

Vydra říční 

Wikipedie:Jak číst taxobox Vydra říční
Vydra říční
Vydra říční
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:lasicovití (Mustelidae)
Podčeleď:vydry (Lutrinae)
Rod:vydra (Lutra)
Binomické jméno
Lutra lutra
(Linné, 1758)
Rozšíření vydry říční (červeně).
Rozšíření vydry říční (červeně).
Vydra říční (Lutra lutra) je známá lasicovitá šelma a jediný druh vydry vyskytující se na území České republiky. Všeobecně je rozšířená v Evropě, Asii a severní Africe, kde ji můžeme spatřit poblíž stojatých i tekoucích vod, občas se dostane až do moře nebo oceánu, přičemž však požaduje pravidelný přístup k sladké vodě.

Popis

  • Hmotnost: 3-10 kg
  • Délka těla: 57-80 cm
  • Délka ocasu: 27-55 cm
Vydra říční je velká lasicovitá šelma s protáhlým, štíhlým tělem, krátkými končetinami s plovacími blánami a svalnatým, zužujícím se ocasem. Má krátkou světle až tmavě hnědou srst s bílou spodinou. Přítomnost vydry říční můžeme zaznamenat i podle trusu protáhlého tvaru se zbytky rybích šupin nebo kůstek. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší.

Chování

Vydří nora
Vydra říční žije po většinu roku samotářským způsobem života. Je vysoce teritoriální a žije na území mnohdy větším jak 30 km, které si značí trusem. Velikost teritoria je značně proměnlivá a závisí na množství potravy a kvalitě vod. Své teritorium si však střeží proti jedincům stejného pohlaví, což nám často umožňuje zaznamenat, že se dvě rozdílná teritoria jedinců různého pohlaví překrývají.
Vydra je skvělý plavec a potápěč a ve vodě může vydržet i déle jak 5 min, přičemž může uplavat až 400 m. Na lov se ve většině lokalitách vydává až v pozdní části odpoledne, kdy není sluneční záření tak silné. Vyhrabává si poměrně dlouhou noru s doupětem v hlinitých březích nebo pod kořeny stromů, přičemž do ni bývá často vchod pod vodní hladinou, čímž se stává nepřístupnějším pro mnoho vydřích predátorů. Za jeden den zkonzumuje vydra říční velké množství potravy. Živí se přitom především vodními živočichy, zvláště pak rybami, občas i měkkýši, obojživelníky, drobnými savci nebo mladými vodními ptáky.
Pářit se může v různých částech roku, od února do června. Páření přitom probíhá ve vodě. Délka březosti je značně proměnlivá, ale nejčastěji trvá 63 dnů, přičemž občas dochází i k utajené březosti. V jednom vrhu bývá jedno až čtyři mláďata, která se rodí slepá a téměř neosrstěná. Oči se jim otevírají po 31-34 dnech života, s matkou zůstávají jeden rok a pohlavní dospělosti dosahují ve druhém až třetím roce života. V přírodě se mohou dožít i více jak 18 let.

Ochrana

Fischotter Lutra lutra1.jpg
Během 20. století byl v některých lokalitách jejího areálu rozšíření zaznamenán až drastický pokles volně žijících vyder díky jejich náchylnosti na vodu znečištěnou jedovatými látkami, ale svůj podíl na tom jistě má i ilegální lov pro vysoce ceněnou kožešinu a ztráta přirozeného biomu.
V mnohých částech Evropy se však díky přísným záchranářským opatřením podařilo stav vydry říční znovu stabilizovat. V mnoha státech také platí přísná ochranářská opatření až dodnes a ze jeho porušení se vybírají přísné pokuty.
Ani České republice, kde je v současné době vyhodnocena jako kriticky ohrožený druh, se nevyhnul vysoký pokles populací. Dnes ji můžeme zastihnout kdekoliv na vhodných tocích, ale nejhojněji se vyskytuje na Plzeňsku, Šumavě, jihočeské pánvi na Českomoravské vrchovině, vzácněji pak na Ohři, v severozápadních Čechách nebo na Dyji.
Ochranou vydry v Česku se zabývá Český nadační fond pro vydru.

Vydra severoamerická

Wikipedie:Jak číst taxobox Vydra sevroamerická
Vydra sevroamerická
Vydra sevroamerická
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:Savci (Mammalia)
Řád:Šelmy (Carnivora)
Čeleď:Lasicovití (Mustelidae)
Rod:Vydra (Lontra)
Druh:Vydra severoamerická (Lontra canadensis)
Binomické jméno
Lontra canadensis
Johann Christian Daniel von Schreber, 1777
Vydra severoamerická Lontra canadensis patří mezi kunovité šelmy. Žije v jezerech, řekách, bažinách a skalnatých mořských pobřeží. Živí se rybami, korýši a obojživelníky.

Synonyma

  • Lutra canadensis

Způsob života

Žije osamoceně s výjimkou období páření. Sídlí podél říčních břehů, u břehů jezer a u mořského pobřeží. Její teritorium je dlouhé 5 -25 km.

Potrava

Živí se převážně rybami, ale nepohrdne ani hryzci nebo kachňaty. Loví ve dne.

Velikost

  • délka těla je 66-107 cm
  • délka ocasu 30-40 cm
  • hmotnost 8-12 kg

Rozmnožování

Doba březosti se pohybuje okolo 10-12 měsíců, samička rodí 1-5 mláďat a kojí je 4 měsíce.






Vydra malá

Wikipedie:Jak číst taxobox Vydra malá
Vydra malá v ZOO Melbourne, Victoria, Austrálie.
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:lasicovití (Mustelidae)
Podčeleď:vydry (Lutrinae)
Rod:vydra (Aonyx)
Binomické jméno
Aonyx cinerea
Illiger, 1815
Vydra malá či vydra asijská (Aonyx cinerea) je nejmenší druh vydry na světě.
Tato půvabná vydra obývá převážně mangrové bažiny a sladkovodní mokřiny v Bangladéši, jižní Indii, Číně, Taiwanu, Indočíně, Poloostrovní Malajsie, Indonésie a ve Filipínách, kde preferuje život poblíž vody.
Plně dospělé vydry měří přibližně 0,9 m od čenichu až k ocasu a dosahují hmotnosti do 5 kg. Živí se drobnými vodními živočichy, jako jsou ryby, žáby, kraby, raci nebo korýši.
Vydra malá má tmavou, většinou tmavě hnědou srst, která může být po namočení zbarvena i do černa. Obzvlášť nápadné jsou jejich přední končetiny, na kterých se drápy neprodlužují nad masitými koncovými vycpávkami. To jim umožňuje skvěle zvládat koordinaci při lovu své kořisti ve vodě.
Vydra malá žije ve skupinách, tvořených z početných rodin.
Kvůli pokračující lokalitní ztrátě, znečištění vod a lovu v některých oblastech je vydra malá ohodnocena v Červeném seznamu IUCN jako téměř ohrožený druh.
Tento druh byl dříve nesprávně považován za jediného člena rodu Amblonyx, ale následná DNA analýza (provedená Koepfliem a Wayneem v roce 1998) prokázala, že patří do rodu Aonyx. Problémy se vyskytly i v pojmenování druhu, což mělo za následek, že jsme se dříve mohli setkat i s latinským názvem Aonyx cinereus nebo Aonyx cinierea. Nicméně aktuální latinský název je Aonyx cinereus, ačkoli se i v dnešní době můžeme setkat s názvem Aonyx cinerea.


















Vydra mořská

Wikipedie:Jak číst taxobox Vydra mořská
Vydra mořská
Vydra mořská
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:lasicovití (Mustelidae)
Podčeleď:vydry (Lutrinae)
Rod:vydra (Enhydra)
Binomické jméno
Enhydra lutris
Carl Linné, 1758
Vydra mořská (Enhydra lutris) neboli kalan je největší masožravá šelma z čeledi lasicovitých.

Areál rozšíření

Obývá mořské pobřeží Tichého oceánu od Japonska, přes asijské pobřeží Ruska a Aljašku až po Kalifornii.

Potrava

Živí se převážně rybami, mořskými ježovkami, mlži, hlavonožci a dalšími živočichy. Jen mořských ježovek zkonzumuje denně několik kilogramů. Vydra mořská je hravá a zvědavá a tyto její vlastnosti spolu s nádhernou kožešinou zapříčinily, že je člověk na některých místech téměř vyhubil.

Rozměry

  • Délka: 120 - 145 cm
  • Délka ocasu: 30 - 33 cm
  • Hmotnost: samec 22 - 45 kg, samice 15 - 32 kg
  • Délka života až 30 let

Rozmnožování

Rodí 1 mládě, ojediněle 2.



Potkan

17. října 2010 v 19:06 | Kattyss |  zvířata

Potkan

Wikipedie:Jak číst taxobox potkan
Potkan
Potkan
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:hlodavci (Rodentia)
Čeleď:myšovití (Muridae)
Rod:potkan (Rattus)
Binomické jméno
Rattus norvegicus
(Berkenhout, 1769)
Mapa rozšíření potkana ve světě
Mapa rozšíření potkana ve světě
Potkan nebo potkan obecný (Rattus norvegicus) je hlodavec rodu Rattus často zaměňovaný s krysou obecnou (Rattus rattus). Základním rozpoznávacím znakem je jeho lysý a šupinatý ocas, u kořene nápadně zesílený, který je kratší než tělo. Hlava je zepředu mírně zaoblená, oči jsou drobné. Slabě osrstěné ušní boltce jsou krátké (při přehnutí nedosahují k očím). Ve zbarvení hřbetu převládá šedohnědý až hnědý odstín, spodní strana těla je šedavá. Ocas je svrchu tmavší než vespod. Samice má 6 párů mléčných bradavek. Potkan se dožívá 3-4 let v laboratorních podmínkách, v přírodě až dva roky.


Popis

Potkan je středně větší myšovitý hlodavec. Délka těla bývá v rozmezí 160-270 mm, ocas je kratší než tělo a měří 130-200 mm. Velikost zadních tlapek činí 30-45 mm, uši mají 18-22 mm. Dosahuje hmotnosti 140-500 g, v zajetí až do 900 g. Samci jsou robustnější, samice bývají až o 1/3 menší.

Odlišení od krysy

Potkan je obvykle mohutnější než krysa. Jeho zbarvení bývá obvykle světlejší, i když se vyskytují i krysy stejně zbarvené jako potkani. Pro odlišení obou druhů lze použít následující konkrétní znaky:
Porovnání hlavních rozdílů
  • Ocas: potkan má ocas s šupinatým povrchem, který je u kořene silnější. Shora bývá tmavší než ve spodní části. Je kratší než tělo. Oproti tomu krysa má ocas delší než tělo nebo aspoň stejně tak dlouhý. Je štíhlejší a jednobarevný.
  • Uši: potkan má zřetelně menší uši které přehnuté dopředu nedosahují až k oku; boltce jsou krátce osrstěné.
  • Oči: potkani mají oči menší než krysy.
  • Hlava: potkan má hlavu vpředu zaoblenou, zatímco krysa špičatější. Na lebce lze také najít výraznější rozdíl - mozkovna krysy má hruškovitý tvar, zatímco u potkana jsou obě boční strany mozkovny rovné a rovnoběžné.
  • Mléčné bradavky: samice potkanů mají 6 párů mléčných bradavek oproti 5 párům u krys.
Rozdíl je také v chování obou druhů: potkan vyhledává spíše vlhčí polohy, zatímco krysa jen sušší.

Rozšíření

Rozšíření potkana v České republice
Potkan je kosmopolitní a synantropní druh. Rozšířil se s rozvojem námořní dopravy z bažinatých oblastí východní Asie do mnoha končin světa, zejména do Evropy a Severní Ameriky. Přestože se začal rozšiřovat později než krysa obecná, větší přizpůsobivostí a schopností žít ve vlhkém prostředí ji na mnoha místech nahradil (zejména ve vnitrozemí).Ve střední Evropě se jeho hojnější výskyt datuje asi od 18. století.
V Česku se vyskytuje prakticky na celém území ve všech nadmořských výškách: v Krkonoších byl nalezen i v horských chatách na hřebenech ve výšce 1400 m.

Způsob života

Potkani jsou čilí hlavně v noci, nejvíce po setmění a před rozedněním. Dobře plavou a šplhají, na rozdíl od krysy však obvykle neběhají po trámech v podkroví a po střechách. Jsou velmi ostražití a v nebezpečí dokážou být agresivní. Doupě si budují většinou na zemi nebo nad ní, často si však pod podlahou vyhrabávají nory.
Potkani v přírodě žijí v koloniích v počtu kolem několika desítek jedinců s hierarchickým uspořádáním. Alfa zvířata - zpravidla zakladatelé skupiny - ovlivňují celou kolonii. Naproti tomu jsou ve skupině i zvířata velmi podřízená - mohou to být potomci jiného páru skupiny či staří potkani, kteří jsou permanentně terorizováni zbytkem kolonie (potkan podobně jako člověk silně podléhá stresu a toto je způsob "odreagování se"). Těmto jedincům je také upírána potrava, mají funkci "ochutnavače". Při objevu neznámé potravy jsou to často oni, kdo ji okusí jako první. Pokud tento "test" přežijí, zdroj pak ochutná i zbytek skupiny. Právě to je jeden z aspektů, proč potkan často odolává jedům a dalším návnadám "na krysy". Život této kolonie se trvale odehrává v jedné oblasti o rozloze cca 6 km²,na které členové kolonie získávají potravu a brání svoje území.
Potkan patří mezi jedny z nejinteligentnějších hlodavců v přírodě. Díky přizpůsobivosti svého organizmu a hierarchii potkaních kolonií je schopen přežít i působení důmyslných hubících prostředků. Proto se stal součástí všech velkých měst a větších lidských obydlí, kde mnohem snadněji najde potravu a vhodné podmínky pro přežití.

Rozmnožování

Samice mívá pářící období několikrát do měsíce. Březost trvá 21 až 24 dní, v jednom vrhu mívá obvykle 4 až 7 mláďat, (jiné údaje udávají 6-10 mláďat), ale není výjimkou vrh o počtu 15 mláďat. Mláďata se rodí holá a slepá, plně osrstěná bývají do 14 dnů, oči otevírají během 14. - 16. dne. Do 3 týdnů jsou kojena. Plně samostatná jsou přibližně po měsíci. Pohlavní dospělost udávají zdroje různě od 2 do 4 měsíců.
Samice odchovává 3 vrhy do roka, ve výborných podmínkách může mít 5 a více vrhů. Zabřeznout může - podobně jako většina dalších myšovitých - už 24 hodin po porodu.
Samice potkanů mají schopnost v rané fázi březosti ukončit tuto březost během nevhodných podmínek nebo zejména z důvodu, že se setká s vhodnějším samcem s lepším genetickým potenciálem.

Potrava

Potkan je všežravec, většina jídelníčku se skládá cca z 60-80 % z různých semen trav a obilovin či zeleniny, zbytek tvoří bílkoviny z ptačích vajec (konzumuje vejce domácích i vodních ptáků) nebo masa. Podle jiných údajů však u něj převažuje živočišná potrava. Při nedostatku jiné potravy je schopen napadnout větší zvířata až do velikosti králíka. Denně zkonzumuje potravu v množství asi desetiny své tělesné hmotnosti.
Potkan jako jakýkoli jiný hlodavec potřebuje obrušovat své hlodavé zuby, které obrušuje nejčastěji na tvrdším druhu potravy (chleba, větve), ale je schopen se podobně jako myš prokousat skrz beton nebo slabší druhy pletiva a kabelů (slitiny mědi a hliníku a podobně měkké kovy).

Nepřátelé

Přirozenými nepřáteli potkanů jsou lasicovité šelmy (tchoř a hranostaj) a výr velký.Mláďata potkanů loví taky menší sovy - sova pálená a kalous ušatý.

Laboratorní potkan

Potkan se začal v 50. letech 20. století používat pro laboratorní účely díky vhodným rozměrům, snadnému odchovu a své inteligenci. Pro laboratorní účely se používá domestikovaná varieta Rattus norvergicus var. alba, která má sníženou schopnost přenášení chorob. V 80. - 90. letech 20. století se potkan rozšířil do domácností, kam jej donesli někteří ze zaměstnanců laboratoří. Postupem času vznikaly křížením odlišné barevné variety a potkan si získal na popularitě.

Poddruhy

  • Potkan obecný (Rattus norvegicus norvegicus)
Nejvíce rozšířený poddruh ve volné přírodě a ve světě.
  • Potkan východní (Rattus norvegicus caraco)
Pravděpodobně poddruh rozšířený v Asii a Rusku.

Veverka obecná a veverka prevostová

17. října 2010 v 19:00

Veverka obecná

Wikipedie:Jak číst taxobox Veverka obecná
Veverka obecná
Veverka obecná
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:hlodavci (Rodentia)
Čeleď:veverkovití (Sciuridae)
Rod:veverka (Sciurus)
Binomické jméno
Sciurus vulgaris
Linné, 1758
Rozšíření veverky obecné (červeně).
Rozšíření veverky obecné (červeně).
Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je středně velký hlodavec z čeledi veverkovitých (Sciuridae) obývající široké území v rozmezí od západní Evropy až po východní Asii. V České republice ji nalezneme v lesích všech typů, parcích, alejích, větších zahradách nebo hřbitovech se stromovým porostem.

Popis

Černá forma veverky obecné
Hnědá forma veverky obecné
Veverka obecná obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako "pokrývku" těla při spánku, je 15 až 20 cm dlouhý. Veverka se dokáže pohybovat rychlostí 19 km/h.
Charakteristickým znakem pro veverku obecnou jsou střapce chlupů na ušních boltcích směřující do špičky a viditelné především v zimním období. Stejně jako většina stromových veverek má i naše veverka ostré a zakřivené drápy, které jí pomáhají při lezení po větvích stromů. Ve světě bývá často zaměňována s blízce podobným čikarím červeným (Tamiasciurus hudsonicus), obývajícím Severní Ameriku a veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), která obývá zvláště Severní Ameriku a západní Evropu. Zbarvení srsti veverky obecné se liší podle lokality rozšíření a období, ale vždy je srst na břiše a hrdle zbarvená krémově až bíle. U pohlaví není vyvinut sexuální dimorfismus. V Česku se nejčastěji objevuje červená a černá forma, ve světě není výjimkou ani šedá nebo čistě bílá forma. Veverce obecné se mění srst dvakrát ročně, a to z letní na zimní a ze zimní znovu na letní. Zimní srst je hustější a o něco tmavší než letní a veverkám narůstá v rozmezí mezi srpnem a listopadem.

Chování

Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. V dutinách stromů, někdy i na tlustších větvích, obývá v průměru 25-30 cm velké hnízdo tvořené mechem, listy, trávou a kůrou. Není teritoriální a domácí území jednotlivých jedinců se značně překrývají.
Veverka je aktivní přes den, ale ve vrcholné části dne je většinou ukryta ve svém hnízdě, přičemž se vyhýbá teplu a větší viditelnosti vůči predátorům, mezi které patří především kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, která loví především mláďata, ale také větší dravci, např. káňata lesní nebo sovy. V zimě nehibernuje, ale tráví ve svém hnízdě větší dobu než v létě.

Potrava

Veverka pojídající ořech
60 až 80 % dne tráví hledáním potravy, kterou tvoří především semena šišek, houby, které si suší ve svých hnízdech, ptačí vejce, různé plody, např. oříšky, ale občas si pochutná i na čerstvé míze. Část nalezené potravy si uschovává do svých "spižíren" v dutinách stromů, které ji poskytují výbornou zásobárnu potravy v nejtěžších obdobích. Při konzumaci potravy přitom sedí jako většina veverkovců "na bobku", přičemž si potravu drží v předních končetinách.

Rozmnožování

U některých jedinců probíhá páření již na konci zimy, tedy během února a března, většinou je však obvyklejší doba páření v letním období, během června a července. Samec svou partnerku nachází díky pronikavému pachu, který samice vypuzuje. Po setkání dvou partnerů začne samec svou partnerku honit po stromech a tak činí až do hodiny před spářením. Před rozmnožováním se také samice vykrmují s cílem přibrat na váze, jelikož obecně platí, že samice s vyšší hmotností rodí více mláďat než samice s hmotností nižší.
Dva týdny staré mládě
Samice může mít i dva vrhy za rok, přičemž jeden vrh obsahuje obvykle 3 až 4 mláďata, která se rodí po 38 až 39 denní březosti. Mláďata se rodí slepá a téměř holá a po narození váží 10 až 15 g. Plně osrstěna jsou po 21 dnech života, oči se jim otevřou po čtyřech týdnech a chrup se jim plně vyvíjí až po 42 dnech, kdy začínají požírat pevnou potravu. Samice je však kojí až do jejich odstavení, tedy do 8 až 10 týdnů po narození.
Nejvíce, 75 - 85 % mláďat přitom umírá během svého prvního zimního období. Samice dosahuje pohlavní dospělosti zhruba v druhém roce života, samci o něco později. Veverka obecná se v přírodě dožívá průměrně 3 let, v zajetí se může tato hranice vyšplhat až na 10 let.

Ohrožení

Finská veverka obecná.
Ve Finsku se ročně uloví tři až čtyři tisíce veverek obecných. Poté, co začaly být v roce 1929 chráněny, se nastěhovaly z lesů do parků.
Veverka obecná je ve většině států Evropy chráněným druhem. To platí i v České republice, kde je v současnosti podle vyhlášky 395/1992 Sb. vyhodnocena jako ohrožený druh. V posledních letech u nás totiž došlo k příkrému poklesu početnosti tohoto druhu a z původních 60-110 tisíc kusů ulovených ročně ve 20. letech 20. století se počet ulovených veverek o 50 let později snížil pouze na několik stovek jedinců. Z celosvětového pohledu však nejde o druh nijak zvlášť ohrožený a v Červeném seznamu IUCN jej nalezneme v kategorii málo dotčených druhů. V některých částech světa se již od starověku loví pro svou srst, ale v současné době ji nejvíce ohrožuje spíše ztráta lesů - jejího přirozeného biomu. V jiných částech světa, např. ve Spojeném království, se potýkají s jiným problémem, a to vytlačováním veverky obecné úspěšnějším druhem - veverkou popelavou

Veverka Prévostova

Wikipedie:Jak číst taxobox Veverka Prévostova
veverka Prévostova
veverka Prévostova
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:hlodavci (Rodentia)
Čeleď:veverkovití (Sciuridae)
Rod:veverka (Callosciurus)
Binomické jméno
Callosciurus prevostii
Desmarest, 1822
Veverka Prévostova (Callosciurus prevostii) je stromová veverka z tropických deštných lesů jihovýchodní Asie.

Popis

Velikostí se podobá naší veverce obecné, tělo má dlouhé asi 25 cm a ocas 27 cm. Mohutní jedinci mohou mít hmotnost až 500 g. Původní české jméno bylo veverka nádherná, což bylo patrně díky jejímu výraznému zbarvení. Má černá záda a ocas, bílý pruh podél boků (buď po celé délce těla, nebo může být i přerušený v oblasti hrudi) a cihlově červené břicho a tlapky.

Způsob života

Živí se převážně ovocem a jinými plody, semeny a občas i drobnými živočichy. Přiživuje se i na plantážích olejných a kokosových palem. Žije v párech nebo malých rodinných skupinách a staví si velká hnízda vysoko v korunách stromů, nebo využívá dutiny. Mívá 2-4 mláďata. Vyskytuje se na Malajském poloostrově, Sumatře, Borneu, ostrově Celebes a dalších menších ostrovech.



Obsah

[skrýt]

Ptakopysk

16. října 2010 v 16:04 | Kattyss |  zvířata

Ptakopysk

Wikipedie:Jak číst taxobox Ptakopysk podivný
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:ptakořitní (Monotremata)
Čeleď:ptakopyskovití (Ornithorhynchidae)
Rod:ptakopysk (Ornithorhynchus)
Blumenbach, 1800
Binomické jméno
Ornithorhynchus anatinus
Shaw, 1799
rozšíření ptakopyska
rozšíření ptakopyska
Pozor, jed!
Ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus) je malý savec endemický pro východní část Austrálie, jeden z pěti žijících ptakořitných, jediných savců, kteří kladou vejce, místo aby rodili živá mláďata (zbylé čtyři druhy jsou z čeledi ježurovitých). Je to jediný reprezentant čeledi ptakopyskovitých (Ornithorhynchidae) a rodu Ornithorhynchus, nicméně bylo nalezeno několik fosilních příbuzných, z nichž někteří patří taktéž do rodu Ornithorhynchus.
Vědecké jméno Ornithorhynchus v řečtině doslova znamená 'ptačí nos' a anatinus je výraz pro 'kachnu'. Ptakopysk se ve volné přírodě dožívá věku 16 let, nejstarší pozorovaný jedinec přežil o rok déle. V zajetí se však nepodařilo chovat ptakopyska déle než 6 let, obvykle hyne mnohem dříve.

Fyziologie a anatomie

Fyziologie ptakopyska je unikátní. Jeho metabolismus je v porovnání s ostatními savci pozoruhodně nízký, s průměrnou tělesnou teplotou okolo 32 °C místo běžných 38 °C pro placentální savce. Zda jde o charakteristickou vlastnost ptakořitných, či zda jde až o adaptaci přežívajícího druhu na nelítostné životní podmínky, je nejasné.
Tělo a široký plochý ocas ptakopyska je pokryt hnědou kožešinou. Nohy má opatřeny plovací blánou a jeho velký "gumový" čenich připomíná spíše než nějakého jiného savce kachnu.
Hmotnost se pohybuje od téměř jednoho kilogramu až lehce přes dva kilogramy. Tělo je dlouhé 30 až 40 centimetrů, ocas je dlouhý 10 až 15 cm u samců, a 8 až 13 cm u samic. Samci jsou přibližně o třetinu větší než samičky. Zajímavé je, že v různých regionech je průměrná velikost značně odlišná, ačkoliv se nezdá, že by se tato vlastnost vztahovala k nějakému klimatickému pravidlu.
Kostra Ptakopyska podivného
Mladí ptakopyskové mají trojhroté stoličky, což je jeden z charakteristických znaků savců. Dospělý jedinec nemá zuby. Čelist ptakopyska je na rozdíl od ostatních savců řešena odlišně stejně jako čelistní sval. Obdobně jako u ostatních savců jsou malé kůstky, které vedou zvuk do vnitřního ucha, začleněny přímo do lebky, místo aby byly v čelisti jako u podřádu Cynodontia a jiných primitivních členů třídy Synapsida. Vnější ušní otvor je však stále umístěn u spodku čelisti. Ptakopysk má nezvyklé rozestavení kostí v ramenním kostním pletenci, včetně jeho "meziklíční" kosti (interclavicle), která je běžná spíše pro plazy či obojživelníky a u žádného jiného savce ji nenajdeme. S plazy má ještě další společný znak, podobné držení těla. Nohy má po straně těla, nikoliv pod ním.
Samci ptakopyska mají jedovaté ostruhy na zadních nohách, které používají v neurvalých územních bitvách a bojích proti svým sokům. Jed není pro člověka smrtelný, ale způsobuje nesnesitelnou bolest a otoky, které můžou vytrvat i po několik měsíců. Jed může být smrtící pro psy a menší domácí zvířata.

Jed ptakopyska

Jed produkuje jedová žláza (umístěná v stehenní části zadní končetiny) samce převážně během období páření. Protože ptakopyskův jed má patrně jiný účel než jed vytvářený například plazy, může obsahovat peptidy nebo molekuly, jejichž účinek sice není životu nebezpečný, může však oběť vážně poznamenat. Ohledně smyslu jedového aparátu u ptakopyska se stále vedou spory; objevují se i názory, že slouží jako pomocný orgán při kopulaci.
Pro člověka je hlavním symptomem otravy okamžitá mučivá bolest. Okolo zranění se rychle vytvoří otok a postupně se rozšíří po celé postižené končetině. Informace z případových studií otravy i z klinicky nedokumentovaných zdrojů ukazují, že bolest se rozvine v dlouhotrvající hyperalgézii, která přetrvá několik dní nebo i měsíců.

Chování a životní prostředí

Ptakopysk je noční a obojživelný živočich, obývá malé vodní toky a řeky od chladných tasmánských vysočin a Australských Alp až po tropické deštné pralesy pobřežního Queenslandu. Ve vnitrozemí není jejich rozmístění příliš dobře známo. V Jižní Austrálii už vyhynul (mimo uměle vysazenou populaci na Klokaním ostrově) a ani v hlavní části pánve řek Murray a Darling se již nevyskytuje, pravděpodobně kvůli snižující se kvalitě vody způsobené likvidací původního biotopu pro zemědělství a zavlažováním polí. Okolo pobřežních říčních toků je jejich rozložení nepředvídatelné, zdá se že v některých poměrně čistých řekách nejsou, zatímco v některých značně znečištěných se vyskytují (například na dolním toku Maribyrnong).
Ptakopysk je výtečný plavec a většinu času tráví ve vodě. Když plave, od ostatních australských savců ho lze rozeznat podle toho, že nad hladinou nejsou vidět uši. Při plavání má oči pevně zavřené a plně se spoléhá na zbylé smysly. Všechny čtyři nohy ptakopyska jsou opatřeny plovacími blánami. Zabírá předními tlapami, ocas a zadní nohy slouží pouze ke kormidlování.
Ptakopysk je masožravec. Krmí se převážně červy a larvami hmyzu, blešivcem a sladkovodními raky, které vydoluje z říčního dna zobákem, nebo je chytne při plavání. Jeho zobák je velmi citlivý. Díky němu může lovit potravu, aniž by používal zrak. Je to jeden z mála savců, kteří mají elektrocitlivý smysl: je schopen najít kořist na základě rozpoznání slabého elektrického pole, které vysílá každý živočich. Tento smysl má ptakopysk nejvyvinutější ze všech savců.
Když není ve vodě, uchýlí se ptakopysk do krátké, rovné nory oválného průřezu. Nora se téměř vždy nachází u břehu řeky kousek nad hladinou, velmi často je skrytá pod ochrannou spletí kořenů. Pro výchovu mladých vykope samička daleko větší a komplikovanější noru, až 20 metrů dlouhou, která je v pravidelných intervalech přehrazena ucpávkou. Na konci tunelu založí hnízdo, v němž jako podklad používá rákosí.

Rozmnožování

Jako všichni ptakořitní ptakopysk nerodí živá mláďata, ale snáší vejce v hnízdě. Reprodukční schopnost nabývají samci zhruba ve dvou letech věku, kdy dosahují délky asi 50 cm a váhy mezi 1,2 - 2,6 kg, samice jsou menší (kolem 43 cm). Ptakopysčí samice snáší během pozdní zimy či začátkem léta několik blanitých vajec (obvykle dva až tři kusy), dlouhých 15-18 milimetrů. Vejce se na první pohled podobají kožovitým zárodkům hadů a ještěrů. Po asi desetidenní inkubaci se malá holá mláďata přichytí na matku, ta během této doby neopouští bezpečí nory, neloví. Stejně jako u ostatních savců produkuje matka pro mladé mléko. Ptakopysk však nemá mléčné bradavky (cecíky), ale vylučuje mléko skrz póry ve své kůži. Mláďata sají mléko z břicha matky ležící na zádech. Samec o mláďata nepečuje.

Elektrolokace

Ptakopysk má elektroreceptory umístěny v malých centrech zadní části zobáku, zatímco mechanoreceptory jsou rovnoměrně rozloženy po celém zobáku. Elektrocitlivá oblast mozkové kůry je umístěna poblíž hmatové oblasti. Některé kortikální buňky přijímají vstupy jak od elektroreceptorů, tak od mechanoreceptorů, což napovídá jistou souvislost mezi dotykovými a elektrickými smysly. Ptakopysk je schopen určit, odkud pochází elektrický zdroj, možná porovnáním rozdílů síly signálů na různých elektroreceptorech. To by vysvětlovalo charakteristický pohyb hlavy ze strany na stranu při lovu. Kortikální konvergence elektrovnímání a hmatových vstupů nasvědčuje existenci, mechanismus pro lokalizaci kořisti, která při pohybu vydává jak elektrické signály, tak mechanické tlakové pulsy; to by umožňovalo i výpočet vzdálenosti z časového rozdílu mezi těmito dvěma signály.
Většina potravy ptakopyska pochází z dolování zobákem na dně potoků. Snad právě elektroreceptory napomáhají ptakopyskovi rozlišit živé objekty od neživých v situaci, kdy mechanoreceptory byly stimulovány neustále. To je ovšem z valné části spekulace; elektrorecepce u ptakopyska a druhého rodu ptakořitných, ježur, doposud zůstává jen málo prozkoumaná.

Levhart 2

5. října 2010 v 18:52 | Kattyss |  zvířata

Irbis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Levhart sněžný)
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxobox Irbis
Irbis
Irbis
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:velké kočky (Pantherinae)
Rod:Panthera
Binomické jméno
Panthera uncia
(Schreber, 1775)
Rozšíření irbise
Rozšíření irbise
Sesterská skupina
tygr (Panthera tigris)
Irbis (Panthera uncia, dříve také Uncia uncia, zařazení do rodu Panthera je však přesnější, neboť nejbližším příbuzným irbise je tygr), také zvaný jako levhart sněžný, je velká kočkovitá šelma. Irbisové mají mláďata na jaře. Koťata zůstávají během první zimy s matkou. Teprve pak si odejdou hledat vlastní domov. Irbis má obrovské teritorium, které pravidelně obchází. Musí urazit velkou vzdálenost, než vystopuje vhodnou kořist. Jeho teritorium měří 600 km2 až 1000 km2.

Popis

  • Hmotnost: 30-55 kg
  • Délka těla: 1-1,3 m
  • Délka ocasu: 0,8-1 m
Barva srsti: světlá, bíložlutá nebo modrošedivá

Rozšíření a biotop

Vyskytuje se ve střední, jižní a východní Asii. Žije na útesech, skalních hřebenech, rozvolněných jehličnatých lesích až do nadmořské výšky 5000 m. Patří mezi málo živočichů, kteří jsou schopni žít v tak vysoké nadmořské výšce.

Způsob života

Irbis připomíná levharta velkou šíří potravního spektra. Jeho kořistí jsou např. kozorožci, velekuři, jaci, divoké ovce, kozy, svišti, pišťuchy, zajíci a ptáci. Při nedostatku potravy nepohrdne ani hraboši.
V ČR jej v současnosti chovají zoologické zahrady v Ostravě, Liberci (1. odchov), Jihlavě (nejvíce odchovů), Plzni (odchov 2008), Ústí nad Labem (narození 2009) a Chomutově.

Ohrožení irbise

V současné době je levhart sněžný na střední úrovni ohrožení. Stalo se tak, protože byl dříve hojně loven pro jeho krásnou hustou srst, ze které se vyráběly zimní kožichy. Pro irbise jeho srst slouží také jako ochrana před zimou, ale též jako maskování ve sněhu.

Zajímavosti

Irbis je velká kočka s největším akrobatickým nadáním. Ke skákání i šplhání po kolmých skalních stěnách má uzpůsobené zadní nohy. To mu pomáhá při stopování kořisti. Život ve vysokohorských podmínkách mu umožňuje prostorná nosní dutina, která ohřívá vdechovaný vzduch. Když chce šelma spát, skryje se ve skalní dutině, jeskyni nebo opuštěném supím hnízdě, svine se do klubíčka a obtočí se huňatým ocasem, aby jí nebyla zima.














Levhart mandžuský

Wikipedie:Jak číst taxobox Levhart mandžuský
Levhart mandžuský (Panthera pardus orientalis) v Pittsburghské Zoo.
Levhart mandžuský (Panthera pardus orientalis) v Pittsburghské Zoo.
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Rod:Panthera
Druh:levhart skvrnitý (P. pardus)
Trinomické jméno
Panthera pardus orientalis
Synonyma
Panthera pardus amurensis
levhart amurský
levhart skvrnitý mandžuský
Levhart mandžuský, také levhart amurský nebo levhart skvrnitý mandžuský, (Panthera pardus orientalis nebo Panthera pardus amurensis) je kriticky ohrožený poddruh levharta skvrnitého. Jedná se o jednu z nejvzácnějších kočkovitých šelem na světě. Podle počtu stop ve sněhu v roce 2007 se odhaduje 27 až 32 jedinců ve volné přírodě. 17 čistokrevných levhartů mandžuských žije v zajetí, z toho 5 v zoologické zahradě v Praze.

Vzhled

Levhart mandžuský (Panthera pardus orientalis) v Zoo Praha.
Od ostatních osmi podruhů levharta skvrnitého se liší především světlejší barvou s rosetami a delší srstí přibližně 25 mm dlouhou v létě a až 70 mm v zimě. Je také větší, má šedé oči a dlouhý hustý ocas o délce 60-97 cm. Samci mají délku okolo 170-190 cm, samice 140-175 cm. Výšku kohoutku 50-75 cm. Samice váží od 30 do 55 kg a samci 40 až 80 kg.

Výskyt

Je to nejseverněji žijící poddruh levharta. Vyskytuje se v Asii na ruském Dálném východě na pomezí Ruska, Číny a Severní Koreje. Žije v oblasti, kde zimy dosahují silně záporných teplot. Jeho přirozeným biotopem jsou člověkem nedotčené listnaté a smíšené husté lesy, kde je dostatek kopytníků a jelenů. Nedostatek těchto podmínek byl důvod pro jejich vymření na Korejském poloostrově a na severovýchodě Číny.






Levhart 1

5. října 2010 v 18:50 | Kattyss |  zvířata

Levhart

Wikipedie:Jak číst taxobox Levhart
Levhart skvrnitý cejlonský
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:velké kočky (Pantherinae)
Levhart je české označení pro několik kočkovitých šelem z podčeledi velkých koček. Levhart obláčkový a levhart Diardův patří do rodu Neofelis, zatímco ostatní velké kočky včetně levharta skvrnitého náleží do rodu Panthera. Pro odlišení těchto dvou vzájemně si nepříliš příbuzných levhartů se pro levharty rodu Neofelis zavedl český název "pardál", který se ale příliš neujal.
Jako "levhart sněžný" se někdy označuje irbis (Panthera uncia).









Levhart skvrnitý

Wikipedie:Jak číst taxobox Levhart skvrnitý
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:velké kočky (Pantherinae)
Rod:Panthera
Binomické jméno
Panthera pardus
(Linné, 1758)
Levhart skvrnitý (Panthera pardus) žije v Africe a Asii, jeho původní oblast výskytu byla podstatně větší, ale kvůli lidem se stejně jako u většiny ostatních zvířat neustále zmenšuje. Jako jedna z mála velkých kočkovitých šelem se zdržuje často v korunách stromů, kam si vynáší kořist a ukrývá si ji zde před dalšími predátory, např. lvy a hyenami. Má velkou sílu a podle některých údajů je schopný vytáhnout na strom kořist i 3× těžší, než je jeho hmotnost. Jeho kořistí jsou různá zvířata od hlodavců po různé antilopy a gazely. Na kořist útočí ze země a ze zálohy, někdy i velkým skokem z koruny stromu. Nikdy kořist nepronásleduje na větší vzdálenost jako např. lev nebo gepard.
Levhart je nejrozšířenější kočkovitou šelmou. Za tento úspěch vděčí své velké přizpůsobivosti jak prostředí ve kterém žije, tak potravě, kterou se živí. Je to velice elegantní tvor s pružným a hbitým tělem a jemným, lehce skvrnitým kožichem. Tím, čím je pro člověka otisk prstů, tím je pro levharta tvar skvrn na jeho kožichu, kterým se liší od ostatních jedinců svého druhu. Každého levharta lze podle jeho kožichu přesně poznat. Někteří levharti jsou černí a jsou označování jako černí levharti. I tito levharti mají na svém kožichu skvrny, ty však nejsou zřetelně vidět. Černí levharti se nejčastěji vyskytují v jihovýchodní Asii, kde jejich černá srst dokonale maskuje v hustém podrostu. Tento druh levhartů je agresivnější než jejich ostatní příbuzní. Levharti jsou nejtajemnějšími velkými kočkovitými šelmami a lze je vystopovat pouze velmi obtížně. Za potravu jim slouží mnohem širší škála živočichů než jakémukoli jinému druhu velkých kočkovitých šelem. Jejich kořistí se stávají gazely, šakali, pštrosi, prasata bradavičnatá a dokonce i želvy. Značnou část času tráví levhart rozvalováním se na větvích vysokých stromů nebo v odlehlé části lesa, kde spí nebo kde se upravuje.

Popis

Levhart dříve také nazývaný panter, leopard nebo pardál patří v rámci rodu Pantera spíše k menším druhům. Dosahuje hmotnosti 30-90 kilogramů, délky těla 110-190 centimetrů, ocas měří 60-100 cm a výška v kohoutku bývá v rozmezí 45-75 cm. Samci jsou obvykle mohutnější než samice. Základní zbarvení je žlutavé, okrové, žlutošedé až žlutooranžové, břicho a spodina těla je světlá až téměř bílá. Černá kresba má podobu od drobných okrouhlých a oválných skvrn až po tmavé rozety bez vnitřní skvrny. Skvrny se nachází na hlavě spodních částech nohou a ocase. Na hřbetě, bocích těla a stehnech se vyskytují prázdné rozety. Odstín i hustota a velikost skvrn se liší podle jednotlivých geografických poddruhů. U některých subspecií může být zbarvení uvnitř rozet tmavší. U levharta se velmi často vyskytuje tzv. melanismus, to je černé zbarvení. V některých oblastech je velmi běžné (Etiopie, Jáva), jinde však černé jedince nenajdeme (severní Čína, Dálný východ). Černě zbarvení jedinci se běžně kříží s ostatními příslušníky rodu a nejsou zvláštním druhem ani podruhem, ale jen barevnou odchylkou. Ve vrzích se mohou vyskytovat černá i skvrnitá koťata.

Levhart obláčkový

Wikipedie:Jak číst taxobox Levhart obláčkový
Levhart obláčkový
Levhart obláčkový
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:velké kočky (Pantherinae)
Rod:Neofelis
Binomické jméno
Neofelis nebulosa
Griffith, 1821
Levhart obláčkový (harimauda, pardál obláčkový) Neofelis nebulosa je samotářsky žijící lesní kočkovitá šelma. Je nejmenší z velkých koček. Je nazýván podle tmavých "obláčků" na jeho těle. Svým uměním šplhat může konkurovat malým kočkám.

Výskyt

Výskyt levharta obláčkového
Levhart obláčkový obývá horské i nížinné lesy jižní a jihovýchodní Asie.

Popis

délka 
0,6 - 1,1 m
délka ocasu 
55 - 91 cm
hmotnost 
16 - 23 kg

Potrava

Levhart obláčkový loví opice, gibony, ptáky, dikobrazy, malá prasata a jeleny. Má nápadně dlouhé špičáky, které mírně připomínají zuby dávno vyhynulého šavlozubého tygra.

Rozmnožování

Samice je březí 86 - 95 dní a rodí 1 - 5, nejčastěji dvě mláďata, o která pečuje sama. Po 12 dnech vidí a v 10. týdnu života jedí maso, i když je matka kojí až do půl roku. V této době jejich srst - po narození celá šedá - dostává stejné vzorování jako u rodičů.

Ohrožení

Přestože je levhart obláčkový ve většině zemí chráněn zákonem, často se stává obětí lovců. Lidé ho loví pro kožešinu a také pro velké špičáky, kterým přičítají kouzelnou moc. Největší pohromou je však ničení lesů, bez nichž nemohou žít.


Lachtan ušatý a japonský

5. října 2010 v 18:40 | Kattyss |  zvířata

Lachtan ušatý

Wikipedie:Jak číst taxobox Lachtan ušatý
Samec lachtana ušatého
Samec lachtana ušatého
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Podřád:ploutvonožci (Pinnipedia)
Čeleď:lachtanovití (Otariidae)
Rod:lachtan (Eumetopias)
Binomické jméno
Eumetopias jubatus
Schreber, 1776
Rozšíření lachtana ušatého.
Rozšíření lachtana ušatého.
Lachtan ušatý či lachtan Stellerův (Eumetopias jubatus) je velký mořský savec, největší zástupce čeledi lachtanovitých (Otariidae), který obývá břehy Tichého oceánu konkrétně od Britské Kolumbie přes Aljašku a ostrovy v Beringově moři, přes pobřeží asijského východu a Japonsko až po Sachalin. Z ploutvonožců ho dokáže co do velikosti dohnat jedině jediný žijící zástupce čeledi mrožovitých (Odobenidae): mrož lední (Odobenus rosmarus).
Jeho méně známý název lachtan Stellerův pochází od George Wilhelma Stellera, po kterém byl tento savec pojmenován na počest toho, že jako první v roce 1741 tento druh popsal.


Popis

Dospělá zvířata jsou barevně světlejší, než ostatní lachtanovití. Jejich srst je převážně světle žlutá či rezavá, případně žlutohnědá nebo velice výjimečně rudá. Po namočení je srst znatelně tmavší, spíše až černá. Samice jsou světlejší, menší, zvláště co se týče hlavy. Mláďata jsou po narození většinou celá černá a váží pouze 23 kg. Na váze však rychle přibývají a již za několik dnů dosahují hmotnosti nad 189 kg. Samec tohoto obrovského zvířete může dosáhnout váhy 600 kg, ale výjimkou nejsou ani jedinci, kteří dosáhli 1016 kg nebo dokonce 1120 kg. Zatímco samec běžně dosahuje až přes 3 m, samice jsou podstatně menší; měří maximálně 2,5 m a váží kolem 100 kg. Dospělí jedinci mívají též delší srst na krku, připomínající malou hřívu a na lachtanovitého poměrně veliké ušní boltce, podle kterých získal i své pojmenování.

Způsob života

Skupina lachtanů ušatých o sobě dává vědět svým hlučným štěkotem, který jde slyšet i na 200 metrů. Lachtan ušatý je výhradně masožravec. Loví nejčastěji ryby, ale i olihně a chobotnice. Jeho lov mu usnadňuje i jeho výborná schopnost v plavání, což dokazuje i fakt, že zkoumání obsahu žaludku potvrdilo, že se pro svou potravu umí potopit i do hloubky 180 m.
Skupina lachtanů ušatých na skaliskách.
Velké nebezpečí pro ně představují silné mořské bouře, při kterých jim nepomůže ani jejich výborná plavecká zdatnost a často se následkem vysílení i utopí. Proto se při mořských bouřkách stahují lachtani ušatí ke břehu, kde na skaliskách pomalu přečkávají nepříznivé období.
V období rozmnožování připlouvají na společná shromaždiště nejprve samci, kteří vedou o území bouřlivé boje, které však jen občas končí smrtí jednoho z nich. Každý z nich si snaží přivlastnit území, které je asi 20 až 30 m2. Po soubojích teprve připlouvají samice, kteří se ihned připojují k samcům, kteří si toto území již obsadili. Nejsilnější samci mívají až 80 samic, ale ti slabší jen 7 až 8, někteří jednu a asi jedna čtvrtina nezíská žádnou. Ti se poté připojují k mladým nedospělým samcům, kteří připluli spolu se samicemi. I přesto, že nejsilnější samec dá rázné znamení, že on je nejsilnější, často se najdou jedinci, kteří se mu snaží získané samice odcizit. Proto si je musí samci bedlivě hlídat, zuřivě odhánět slabší samce, což má za následek i to, že samice nepustí do moře ani za potravou.
Když se samice dostane na skaliska, nejprve porodí mláďata a poté se páří. Samci se k samicím chovají velice něžně, přesně naopak jako ke svým sokům, se kterými o ně bojoval, a někteří samci nosí samici dokonce v zubech. Po skončení období rozmnožování odchází ze skalisek nejdříve samice s mláďaty a na závěr teprve samci. V tomto období zkonzumují lachtani ušatí několikrát více potravy, než obvykle. Důvodem toho je stálé hlídání samic, při kterém se nemohl samec pořádně ani nažrat, ani napít. Navíc jsou samci ze stálých soubojů velice unaveni, což se projevuje i u jejich štěkotu, který je velice slabý a střídá ho silné chraptění. I samice jsou na tom stejně, jelikož je samci nepouštěli za potravou.

Lov

Smutným faktem je, že jediným vážným nepřítelem lachtanů ušatých je právě člověk. Až do začátku druhé světové války se ročně ulovilo přes 12 000 až 20 000 lachtanů ušatých, po válce se lov velice mírně stabilizoval. Při lovu se lovci snaží lachtany odehnat od moře a silnější samce zabíjejí nejčastěji střelnými zbraněmi. Nutno však dodat, že v mnohých krajích poskytují lachtani ušatí lidem jedinou obživu.

Lachtan japonský

Wikipedie:Jak číst taxobox Lachtan japonský
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Podřád:ploutvonožci (Pinnipedia)
Čeleď:lachtanovití (Otariidae)
Rod:lachtan (Zalophus)
Binomické jméno
Zalophus japonicus
(Peters, 1866)
Lachtan japonský (Zalophus japonicus či Zalophus californianus japonicus) byl ploutvonožec z čeledi lachtanovitých (Pinnidae), který vyhynul zřejmě po roce 1950.
Až do roku 2003 byl považovaný za poddruh lachtana kalifornského (Zalophus californianus ssp. japonicus); nicméně byl později uznán za samostatný druh. I přesto mnoho klasifikátorů považuje lachtana japonského za poddruh lachtana kalifornského a s uznáním za samostatný druh nesouhlasí. Někteří konstatují, že japonicus, californianus a wollenbaeki (Lachtan galapágský) jsou odlišné druhy proto, že mají příliš od sebe vzdálené areály rozšíření a že jsou i vzhledově velice rozdílní.
Dříve obývali Japonské moře, zvláště území pobřežních oblastí u Japonského souostrov a Korejský poloostrov. Zdržovali se převážně na otevřených a rovných písečných pláží, ale občas se objevili i v oblastech, kde převládá převážně skalnatý povrch.

Popis

Samec lachtana japonského byl tmavě šedý, dosahoval hmotnosti od 450 do 560 kg a na délku měřil 2,3 až 2,5 m; byly tudíž delší než samci jejich příbuzných lachtanů kalifornských. Samice byly podstatně menší; dosahovali délky 1,64 metrů a měli světlejší barvu srsti než samci.


Rozšíření

Samice většinou porodili na plochých, otevřených písečných plážích a v oblastech, kde převládá skalnatý povrch jen zřídka. Jejich prioritou byl také spánek a odpočinek v jeskyních. Nejvíce pozůstatků lachtana japonského bylo nalezeno v Japonském moři podél pobřežních oblastí u Korejského poloostrova, na souši Japonského souostroví (obojí podél Tichého oceánu a Japonského moře), na Kurilských ostrovech a na jižním cípu Kamčatských poloostrovů.
Staré korejské záznamy také udávají, že byly ostatky nalezeny v rozsáhlých oblastech zahrnující Japonské moře, ale hlavně Bo Hai a Žluté moře.

Vyhynutí

S počátkem 20. století začal počet volně žijících lachtanů japonských rázně klesat s narůstajícím lovem a jen v roce 1900 se ulovilo neuvěřitelných 3200 jedinců, což stálou populaci výrazně ohrozilo. Již v roce 1915 byla situace velice vážná a v přírodě žilo jen na 300 jedinců, ale lov neustával. Netrvalo dlouho a již na konci čtyřicátých let 20. století byla zaznamenána poslední malá skupina lachtanů japonských, která se později stala také kořistí rybářů a tak již padesátá léta můžeme považovat za ty, v kterých byl lachtan japonský zcela vyhuben