Září 2010

Puma

22. září 2010 v 15:25 | Kattyss |  zvířata

Puma americká


Wikipedie:Jak číst taxobox Puma americká
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:malé kočky (Felinae)
Rod:Puma
Binomické jméno
Puma concolor
(Linné, 1771)
rozšíření pumy americké
rozšíření pumy americké
Sesterská skupina
jaguarundi (Puma yagouaroundi)
Puma americká (Puma concolor) je velká kočkovitá šelma. Je to největší kočkovitá šelma Severní Ameriky a největší zástupce malých koček.

Alternativní(možné) názvy

Vědecké

  • Felis concolor (staré jméno)

Lidové

  • kaguár
  • kuguár
  • lev horský (či horský lev)
  • lev stříbrný (či stříbrný lev)
  • lev americký (či americký lev)
  • a další

Popis

  • Výška v kohoutku: 61-76 cm
  • Délka těla: 95-243 cm
  • Délka ocasu: 53-82 cm
  • Hmotnost: 27-102 kg
Puma
Puma je velikostí srovnatelná s levhartem, i když velikost se liší podle poddruhu a zeměpisné šířky, kde puma žije. Pumy, které obývají tropické oblasti, jsou menší než ty, které žijí blíže k pólům. Samci jsou o polovinu větší než samice.
Puma americká je štíhlá, svalnatá kočka, hlava je v poměru k tělu malá a obličejová část je krátká. Má krátké a kulaté uši. Pumy jsou velmi silné a mrštné, k tomu jim napomáhají silné končetiny a velmi dlouhý, tlustý ocas. Pánevní končetiny jsou delší než přední, to jim dává sílu k dlouhým skokům (až 12 m do dálky, 5 m do výšky). Srst je jednobarevná, žlutohnědá, červenohnědá, hnědošedá i všechny odstíny mezi, záleží na poddruhu. Pumy tropických oblastí bývají zbarveny více do červena. Výskyt černé, melanotické pumy nebyl vědecky potvrzen. Břicho a pysky jsou vždy světlejší až bílé, konce uší a špička ocasu jsou černé. Koťata jsou tmavě skvrnitá, na ocase mají tmavší kroužky.
Existují i velmi světlé, leucistické pumy, a velmi tmavá barevná varieta, i když puma je jedna z mála kočkovitých šelem, u které se nevyskytují melanističtí jedinci.
Pumy patří, ač se to nezdá, mezi malé kočky, jejich nejbližším žijícím příbuzným je jihoamerický jaguarundi, šelma jen o málo větší než kočka domácí. Stejně jako ostatní malé kočky neumí řvát, ale přede, a je příbuznější domácím kočkám, než lvům.

Rozšíření, stanoviště

Puma je společně s kočkou divokou, rysem ostrovidem a levhartem skvrnitým kočkovitá šelma s největším areálem rozšíření. Obývá obě Ameriky, od Kanadského Yukonu přes Andy až k jižnímu cípu Jižní Ameriky. Před příchodem bílých osadníků žily na celém území dnešních Spojených států, z východního pobřeží ale kvůli člověku vymizely a na Floridě jsou kriticky ohrožené.
Pumy se nevyhýbají žádnému vhodnému prostředí, žijí ve všech nadmořských výškách (0 - 4500 m. n. m), daří se jim v horách, v jehličnatém, smíšeném i listnatém lese, v tropických pralesích i ve stepích. Vyhýbají se snad jenom místům, kde žijí jaguáři. Výborně šplhají i plavou, i když nerady.
Jejich přizpůsobivost je často dostává do konfliktu s člověkem.

Biologie

Pumy jsou samotáři, setkávají se jen v době páření. Teritoria dospělých samců mívají rozlohu kolem 250 km², teritoria samic bývají menší, 50 až 150 km². Velikost teritoria ale závisí na množství vhodné kořisti a může se pohybovat od 1,000 km² až k pouhým 25 km². Teritorium si vyznačuje močí a škrábanci v půdě nebo ve sněhu, skutečné boje mezi jedinci bývají vzácné.
Oblíbenou kořistí pumy americké jsou kopytníci, jako je jelenec ušatý, jelen lesní a další druhy jelenů. Loví také menší zvířata, jako jsou ursoni, bobři, pásovci, divoká prasata, veverky, králíci, mývali, skunkové, malí hlodavci a dokonce i hmyz, jako jsou sarančata. Loví také jiné predátory, jako jsou kojoti nebo aligátoři. Mršinami se živí jen málokdy. Mohou napadat i dobytek nebo jiná domácí zvířata, útoky přímo na člověka jsou poměrně vzácné.
Loví ze zálohy, ke kořisti se nejprve připlíží a uchvátí ji jediným skokem, často zezadu. Přidrží si ji drápy a usmrtí ji jediným prokousnutím vazu. Ulovenou kořist pak odtáhnou (unesou až sedminásobek své váhy) a zahrabou nebo ukryjí pod vegetaci, kde je chráněná před ostatními masožravci, a kde se k ní puma může vracet, aby se nasytila.
Koťata
Pumy nemají žádné období rozmnožování, v Severní Americe ale většina koťat přichází na svět na konci zimy nebo brzy na jaře. Samice je v říji 8 dní. Hlasitým voláním přivábí samce, kteří mezi sebou bojují o právo se s ní spářit. Březost trvá 90 - 98 dní. Koťata se rodí v doupatech vystlaných mechem a listím, ve skalních štěrbinách, jeskyních, v houštinách a na podobných chráněných místech. Bývají 2-3, každé váží 220-500 g. Mají modré oči a skvrnitou srst, kresba se ztrácí až v 6 měsících věku.
Maso začnou jíst už v 6 týdnech, ale matka je kojí až 3 měsíce. S matkou zůstávají i po odstavu, až dva roky. Sourozenci spolu zůstávají ještě déle, i několik měsíců po té, co se osamostatnili. Samice pohlavně dospívají v 29 měsících, samci o něco později. Rozmnožovat se ale začnou, teprve když mají vlastní teritorium.
V přírodě se dožívají 8 - 10 let, v zajetí mohou žít přes 20 let. Kromě člověka je jejich jediným přirozeným nepřítelem medvěd baribal.
V zajetí se dobře rozmnožují, jsou proto častými chovanci zoologických zahrad. Od mládí chované pumy se dají ochočit, někdy se dokonce chovají i jako zvířata v zájmovém chovu, tzn. doma jako "mazlíček".

Poddruhy

Je známo až 24 poddruhů pumy americké, rozdělených podle barvy, místa výskytu a preferovaného stanoviště. Některé poddruhy jsou vyhubené, floridský panter, tedy P. c. coryi, je kriticky ohrožený.

  • P. c. acrocodia - jihozápadní Mato Grosso, Bolívie, severní Argentina
  • P. c. anthonyi - jižní Venezuela
  • P. c. araucana - Chile, Argentina
  • P. c. azteca - Arizona, Nové Mexiko
  • P. c. bangsi - západní Kolumbie, západní Ekvádor
  • P. c. borbensis - Amazonská nížina
  • P. c. browni - Arizona
  • P. c. cabrera - západní a střední Argentina
  • Puma kalifornská (P. c. californica) - Kalifornie
  • P. c. capricornensis - jihovýchodní Brazílie až severní Argentina
  • Puma brazilská (P. c. concolor) - Venezuela, Guyana
  • Floridský panter (P. c. coryi) - Arkansas, Louisiana, Florida
  • Puma kostarická (P. c. costaricensis) - Nikaragua až Panama
  • Puma východní (P. c. cougar) - Tennessee až východní Michigan
  • P. c. greeni - východní Brazílie, jižní část Amazonské nížiny
  • P. c. hippolestes - Severní Dakota, Wyoming, Colorado
  • P. c. hudsomi - jižní a střední Argentina
  • P. c. improcera - Kalifornie
  • P. c. incarum - severní Peru, jižní Ekvádor
  • P. c. kaibabensis - Nevada, Utah, severní Arizona
  • P. c. mayensis - Mexiko až Honduras
  • Puma kanadská (P. c. missoulensis) - Britská Kolumbie, Idaho, Montana
  • P. c. olympus - Olympský poloostrov, západní část státu Washington
  • P. c. oregonensis - Britská Kolumbie, Washington, Oregon
  • P. c. osgoodi - střední a východní Bolívie
  • Puma patagonská (P. c. pearsoni) - Patagonie, jižní Chile
  • P. c. puma - Chile a západní Argentina
  • P. c. schorgeri - Minnesota, Wisconsin, Kansas, Missouri
  • P. c. stanleyana - Oklahoma, Texas, sever a východ Mexika
  • P. c. vancouverensis - ostrov Vancouver

Zajímavost

U populací Střední a Jižní Ameriky předkolumbovského období byla puma uctívaným posvátným zvířetem.

Netopýr

17. září 2010 v 18:35 | Kattyss |  zvířata

Netopýři 

Wikipedie:Jak číst taxobox Netopýři
netopýr indio (Corynorhinus townsendii)
netopýr indio (Corynorhinus townsendii)
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:letouni (Chiroptera)
Podřád:netopýři (Microchiroptera)
čeledi
Netopýři (Microchiroptera) jsou podřádem savců z řádu letouni. Nejvýznamnějším znakem netopýrů jsou křídla vyvinuvší se z předních končetin. Díky nim jsou netopýři (a druhý podřád letounů, kaloni) jedinými savci, kteří dokážou létat - létající veverky, vakoveverky a plachtící kuskusovití mohou pouze klouzat určitou vzdálenost. Jsou to akrobati, létají rychlostí až 55km/h.

Odlišnosti netopýrů a kaloňů

Dalšími znaky netopýrů, které je odlišují od kaloňů, jsou:
  • echolokace - schopnost navigovat se vlastním sluchem podle odrazů zvuku u jejich pískotu od předmětů (především kořisti) - podobně funguje sonar
  • chybějící dráp na druhém prstu přední končetiny
  • jejich uši netvoří uzavřený kruh
  • mají ostré zuby, zejména stoličky
  • dosahují menších rozměrů

Charakteristika

Netopýři se živí hmyzem, krví, malými savci, žábami a rybami.
Většina netopýrů je aktivní v noci nebo za soumraku. Oči většiny druhů jsou sice malé a špatně vyvinuté, ale netopýři s nimi vidí, především na vzdálenost přesahující schopnost echolokace. Mají schopnost tzv. utajené březosti - mají schopnost pozastavit vývoj plodu a odložit jeho porod i vývoj na příznivější období.

Echolokace

Netopýři vytváří ultrazvukové vlny o kmitočtu od 14 000 do 100 000 hertzů a vypouští je z nosu nebo pootevřených úst. Frekvence vln je modulovaná. Každá vlna kterou vypustí začíná vysoko a končí o oktávu níž.

Netopýři v ohrožení

Všechny druhy našich netopýrů (a blízce příbuzných vrápenců) jsou chráněné, některé až kriticky ohrožené. Příčinou je:
  • Úbytek stromů s dutinami, kde by mohli odpočívat, používání pesticidů a herbicidů, jež je systematicky otravují.
  • Vyrušování při zimování.
Netopýrům můžeme pomoci i na vlastní zahradě, za což se odvděčí likvidací přemnoženého hmyzu. Důležité je:
  • Nepoužívat chemikálie.
  • Pokud se letní kolonie usadí na půdě či ve stodole, ponechat jí stále volný průlet ven i dovnitř.
  • Vyvěšovat netopýří budky - netopýrovníky.

Žralok bílý

2. září 2010 v 17:40 | Kattyss |  zvířata

Žralok bílý


Wikipedie:Jak číst taxobox Žralok bílý
Žralok bílý
Žralok bílý
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:paryby (Chondrichthyes)
Nadřád:žraloci (Selachimorpha)
Řád:obrouni (Lamniformes)
Čeleď:lamnovití (Lamnidae)
Rod:žralok (Carcharodon)
Binomické jméno
Carcharodon carcharias
L., 1758
Žralok bílý (Carcharodon carcharias) je velký žralok čeledi Lamnidae vyskytující se v pobřežních vodách. Je považován za člověku nejnebezpečnějšího žraloka a jako takový byl dlouhodobě systematicky huben námořníky a rybáři. Jeho pronásledování ještě zesílilo po uvedení úspěšného filmu Čelisti, takže se v současné době čelí bezprostřední hrozbě vyhubení. Ve skutečnosti tito žraloci člověka systematicky neloví.
Žralok bílý stejně jako další žraloci dýchá pomocí žaber, které se při přijímání vody neotevírají a nepulzují jako u ryb. Žralok proto musí pořád pohybovat, aby do žaber přicházela čerstvá voda a on se nezadusil, což se stává, pokud se zamotá do rybářských sítí.

Alternativní názvy

  • žralok lidožravý, bílý pointer, bílá smrt, bílý zabiják

Potrava

V podstatě skoro každý živočich žijící v oceáně je jeho potenciální kořistí - čím větší, tím lepší. Tuňáci, marlíni (ryby příbuzné makrelám) a mečouni patří k jeho nejmilejším pochoutkám, zatímco lachtany, tuleně a delfíny uvítá spíše jako svačinku. Ale někdy si troufne i na lidského tvora.
V současnosti neexistují žádné studie o tom, kolik potravy spotřebuje žralok bílý za den. Je ale známé, že její množství závisí na teplotě vody a na tom, kolik vhodné kořisti má zrovna žralok na dosah. Pro lovícího žraloka je životně důležitý mimořádně jemný čich, nejcitlivější z jeho smyslů. Čichem dovede vystopovat potravu na velkou dálku. Tisíce drobných jamek, kterými je poseta špice jeho čenichu, představují důležitý smyslový orgán. Svým mimořádně výkonným čichem dovede žralok vystopovat i nepatrné množství krve (1 kapka v 4,6 milionech l vody).
Poslední výzkumy ukazují, že přední část i s boky na hlavě je pokryta čidly schopnými vnímat velmi slabé elektrické pole. Touto vlastností se řadí mezi dokonalé výtvory evoluce. S velkou pravděpodobností přávě typ elektrického pole velmi spolehlivě vyhodnotí a podle určitého vzorce rozhodne o napadení jiného tvora. I když je to dokonalý stroj na zajištění své potravy, dokáže se velmi dobře spřátelit s potápěči. Nechá se hladit apod. Ale pozor, jsou to naprosto ojedinělé případy za dodržení nejpřísnějčích pravidel bezpečnosti. Potápěč je totiž oblečen do tzv. železné košile včetně nohavic a včetně rukavic z ocelových oček. Právě tento oděv je ovšem tzv. Faradayova klec, která člověka dokonale odstíní a ten navenek potom nevyzařuje naprosto žádné elektrické pole! Toto je ovšem doposud před sběrem kvalitativních a kvantitativních dat potřebných pro vytvoření hypotézy o tomto chování žraloka bílého.

Teplota těla

Jako jeden z mála žraloků si dokáže udržovat vyšší teplotu těla než má okolní voda. V jeho svalech tvoří cévy spletitou sítˇ. Při pohybu se zahřívají svaly a tím i krev v cévách. Krev vytékající ze svalů, potom ohřívá studenou krev přitékající ze žaber. Pro žraloka to má mnohé výhody. Jeho svaly jsou neustále připraveny k akci a také trávení probíhá mnohem rychleji. Potom co se žralok nasytí, zvýší se teplota jeho žaludku o 6 °C. Když kořist rychle stráví, může opět brzy pozřít novou. Tak si vytváří zásoby na horší časy.


Útoky na lidi x ploutvonožce

Žralok bílý lidi systematicky neloví, obvykle je napadá v situaci, kdy mu připomínají ploutvonožce (což je ovšem téměř každý člověk plácající se na hladině, surfař nebo potápěč). Na základě etologických studií dnes víme, že útok bílého žraloka na ploutvonožce probíhá podle jakéhosi "plánu". Žralok nejprve zaútočí na kořist zespodu s cílem vykousnout z jejího těla velký kus. Potom kolem své kořisti plave a vyčkává, až ji silné krvácení oslabí natolik, že se již nebude moci bránit. Snaží se tak vyhnout zranění, které by mu mohl ploutvonožec při zápasu o život způsobit např. drápy. Teprve pak se ke kořisti vrací, aby ji sežral. Tento poznatek o způsobu lovu bílého žraloka, vede k vysvětlení mnoha smrtelných nehod plavců a surfařů. V případě, že jsou mylně identifikováni jako ploutvonožci, probíhá útok stejně. Rozdíl je v tom, že po prvním "ochutnávacím" zakousnutí se žralok mnohdy už nevrátí, nebo se oběti podaří dostat z vody, dřív než k tomu dojde. Tak či onak, vzhledem k velikosti bílého žraloka, bývají následky i tohoto jediného kousnutí často neslučitelné se životem. Ke své lidské oběti se již nemusí vrátit z "nutričních" důvodů. Žralok bílý je jeden z mála druhů, jejichž tělesná teplota je vyšší, než teplota okolní vody. Proto není bezprostředně vázán na vodu o určité teplotě a může se vydat i do chladnějších oblastí. Udržení vyšší teploty je ale značně energeticky náročné. A to je důvod, proč jsou ploutvonožci oblíbenou potravou žraloka bílého. Jejich těla jsou obalená silnou vrstvou tuku (tzv. blubber), který má funkci tepelné izolace. Pro žraloka bílého je tento tuk vydatným zdrojem energie. Oproti ploutvonožcům má člověk tuku málo a pro žraloka by tak představoval nevýživný "balast". Proto útok bílého žraloka mnohdy končí "ochutnávacím" kousnutím. Je ale třeba vzít v úvahu, že vyhladovělý žralok moc vybíravý nebude.

Žralok bílý před kamerou

Přestože žralok lidožravý napadá lidi koupající se v moři už celé věky, poznatky o jeho životě byly dlouhou dobu zahaleny tajemstvím (a dodnes ještě nevíme vše). Například první filmový záznam živého žraloka bílého pořízený v jeho přirozeném prostředí pochází z roku 1965, pouhých deset let před natočením Čelistí
Zoologové se domnívají, že jakmile žralok lidožravý dosáhne určité délky a hmotnosti, změní od základu své dosavadní životní návyky. Vypadá to, jakoby zvíře, které dosud spokojeně žilo v horních vrstvách vody pod hladinou, zničehonic opustilo své osvědčené lovecké metody a navždy zmizelo v temných hlubinách. Stejně dobře je možné přijmout i předpoklad, že jakmile žralok lidožravý dosáhne potřebné váhy a velikosti, změní pohlaví ze samčího na samičí. Tak je tomu například u pyskounů nebo u některých kaniců. Možná, že příroda tímto způsobem zajišťuje přežití druhu, neboť jen silní jedinci mohou mít možnost přivést na svět zdatného potomka.
Důkaz snahy o zachování rodu jedné z nejstarších skupin obratlovců nosí žraločí dámy na svém těle do konce života. Toužící samec má na svém těle dlouhé výrůstky, kterými svou partnerku při páření stiskne a jizvy na těle samice se nikdy zcela nezahojí. Násilný rituál žraloka bílého umožní oplodnit vajíčka uvnitř těla samice kde se i nadále vyvíjejí. Na rozdíl od savců však tato mláďata nejsou vyživována matkou a tak věrni své žraločí povaze nenarozená žraločí nedochůdčata požírají nejprve neoplodněná vajíčka a později se pustí do svých slabších sourozenců. Hned po narození odplavou od své matky a starají se o sebe sama. Jen málokteré žraločí mládě se však dožije dospělosti, velice často se stávají obětí jiných žraloků.

Rys ostrovid

2. září 2010 v 17:35 | Kattyss |  zvířata
Rys ostrovid

Wikipedie:Jak číst taxobox Rys ostrovid
Rys ostrovid
Rys ostrovid
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:kočkovití (Felidae)
Podčeleď:malé kočky (Felinae)
Rod:rys (Lynx)
Binomické jméno
Lynx lynx
(Linné, 1758)
Poddruhy
  • rys evropský (L. l. lynx)
  • rys karpatský (L. l. carpathica)
  • rys kavkazský (L. l. orientalis)
  • rys altajský (L. l. isabellinus)
  • rys amurský (L. l. stroganovi )
  • rys východosibiřský (L. l. wrangeli)
Sesterský druh
rys pardálový (Lynx pardinus)
Rys ostrovid (Lynx lynx) je kočkovitá šelma přirozeně se vyskytující v Eurasii. Je největší kočkovitou šelmou Evropy a náleží mezi druhy chráněné Bernskou konvencí. Podle českých zákonů náleží mezi silně ohrožené a chráněné druhy, které nelze lovit.
Na mnoha oblastech svého původního areálu byl vyhuben, někde pak došlo k úspěšné reintrodukci, což je i případ České republiky, kde nyní žije několik malých nepočetných populací náležících ke karpatské populaci, kterou někteří zoologové považují za samostatný poddruh Lynx lynx carpathica.

Vzhled

Rys ostrovid je největší evropskou kočkovitou šelmou, s délkou těla až 120 cm, délkou ocasu až 25 cm, výškou v kohoutku až 70 cm a hmotností až 35 kg (pouze samci, samice jsou menší). Charakteristickým znakem všech rysů jsou trojúhelníkovité uši s černými chomáčky chlupů na konci (tzv. chvostky) a černý konec ocasu, mnoho jedinců má lícní chlupy prodloužené a utvářející licousy.
Zbarvení je velmi variabilní, obecně lze ale říci, že čím dále na sever rys žije, tím světlejší má srst, aby byl co nejlépe maskován v zasněžené krajině. Základní barva jeho srsti je šedá s žlutavým až rezavým zabarvením a s hnědými až červenohnědými skvrnami. Zimní srst je podstatně delší a hustší, s méně výraznou skvrnitostí. Středem hřbetu se často táhne tmavý pás, břicho je zřetelně světlejší až bílé.
Karyotyp somatických buněk se sestává z 38 chromozómů se 72 rameny.
Wiki-Lynx lynx.png

Rozšíření a početnos

Svět

Původní areál druhu zahrnoval lesy mírného pásu v celé Euroasii, ovšem systematický lov ze strany člověka a likvidace přirozeného prostředí vedly k jeho výraznému zmenšení a roztříštěnosti a samozřejmě k výraznému poklesu početnosti druhu. V současné době relativně souvislá část areálu tohoto druhu zasahuje ze severní části RuskaFennoskandinávie a do Polska. Další rozšíření (zejména po Evropě) je nesouvislé. Větší území s relativně silnými populacemi lze nalézt v Karpatech, na Balkáně a ve Španělsku). Ve zbytku západní a střední Evropy, kde byl rys až na pár lokálních přežívajících populací v 18. a 19. století vyhuben, existují pouze malé lokální populace, většinou nově vzniklé reintrodukcí nebo migrací. V současné době dochází ke snaze o reintrodukci a obnovení populací rysa na mnoha místech Evropy, avšak jde o komplikovaný a pomalý proces, v mnoha místech brzděný až mařený nepřátelským postojem myslivců a pytláctvím. V současné době se odhaduje, že v Evropě (bez Ruska), žije asi 7 500 jedinců, z toho 2500 ve Fennoskandinávii, 2000 v Pobaltí a 2200 v Karpatské oblasti.

Česká republika a Slovensko

Historie

Rys ostrovid (Lynx lynx)
V Čechách docházelo od konce středověku k postupnému hubení a vytlačování rysa. V 15.17. století byl vybit v oblastech hlavního osídlení (Polabí a dolní Povltaví), v 18. století zanikly lokální a roztříštěné enklávy ve většině pohoří. Poslední životaschopné populace přežívaly na Šumavě, v Českém lese a Krušných horách. Poslední potvrzené výskyty v těchto oblastech pocházejí z let (1814-1830), udávají se i další, u nichž ale existují pochybnosti. Poslední jednoznačně doložený odstřelený rys byl zanamenán na Táborsku (1835), někdy se udává i odstřel z roku 1890 v Dolním Hvozdu na Šumavě.
Na Moravě a ve Slezsku přežíval rys ostrovid déle, mimo jiné i díky migraci nových jedinců ze západokarpatské oblasti. Díky této migraci též nelze určit, kdy přesně zanikla původní populace, většinou se předpokládá, že se tak stalo na přelomu 19. a 20. století a že zastřelení jedinci z let 1912 - 1914 byli zatoulanci ze Slovenska nebo jejich potomci.
Na Slovensku se v karpatských pohořích zachoval a zásluhou úplné ochrany se po druhé světové válce jeho početnost tak zvýšila, že začal pronikat i více na západ, na moravské území.

Návrat rysa a stav k počátku roku 2006

Rys je nejpočetnější velkou šelmou přirozeně se vyskytující na území ČR a vlastně jedinou, která zde zakládá stálé populace. Po roce 1945 migrace ze Slovenska vedla k částečnému obnovení rysích populací v oblasti Jeseníků a Moravskoslezských Beskyd. V sedmdesátých až osmdesátých letech došlo k prudké decimaci nejdříve beskydské a posléze i jesenické populace pytláky, nicméně díky jeho omezení a posílení migrace ze Slovenska přežily a částečně se vzpamatovaly. Zároveň došlo v 70. a 80. letech díky reintrodukčním programům v Bavorském lese a na Šumavě k návratu rysa do Čech. Rysi ze Slovenska se stali základem pro vytvoření těchto nových populací, stejně jako dalších populací v Evropě, kam byli reintrodukováni prostřednictvím ZOO Ostrava a Dvoře Králové n. L (SRN, Rakousko, Švýcarsko a Slovinsko, Francie a Itálie).
V současné době tedy existují na území České republiky tři izolované populace:
V roce 2009 byly objeveny stopy po přítomnosti rysa i v Krkonoších.

Stanoviště

Typickým životním prostředím rysa jsou v našich přírodních podmínkách oblasti smíšených a jehličnatých lesů středních a vyšších poloh, pokud možno s bohatým podrostem a skalními útvary. Při zvyšování početnosti však rys proniká i do oblastí jak horských bezlesí, tak listnatých lesů v nižších polohách, kde se stává konkurentem kočky divoké. Ve střední Evropě se může vyskytovat i v kulturních smrčinách a zemědělsky využívané krajině (pakliže se v ní vyskytují větší lesní celky.

Etologie a rozmnožování

Rys ostrovid
Rys je aktivní hlavně za soumraku, na tichých lokalitách může být k vidění i přes den, kdy se rád sluní. Obyčejně však v průběhu dne odpočívá ve skalních úkrytech nebo v houštinách. Výjimkou je období říje, kdy je ve dne aktivní běžně. Četnost a míra denních přesunů se liší jedinec od jedince, byly zaznamenány i delší než 25 km.
Samec žije samotářsky, jen v době páření se zdržuje se samicí. V tomto období doprovází samici někdy i více samců, kteří spolu bojují. Říje probíhá v únoru a březnu, březost trvá 10 týdnů. V květnu až červnu rodí samice 2-4 mláďata, zpravidla v houštinách, skalních dutinách či pod vývratem. Mláďata se rodí slepá, vidět začnou tak po 16-17 dnech a kojení trvá dva až tři měsíce Mláďata zůstávají ve společnosti matky až do další říje, matka je zprvu krmí a posléze učí lovit. Pohlavní dospělosti mláďata dosahují mezi druhým až třetím rokem.
Dospělí rysové si vytyčují teritorium, jehož celková velikost závisí na úživnosti prostředí a pohybuje se od několika desítek po několik stovek km2. Teritorium se dělí na domovský okrsek (jádro teritoria, které si jedinec značkuje trusem a močí a urputně je brání proti vetřelcům; jeho velikost se v průběhu roku obvykle výrazně mění) a okrajový okrsek. Teritoria dvou samců se zpravidla nepřekrývají (nebo se překrývají jen nepatrně), naproti tomu samec strpí překryv svého teritoria s jedním nebo i několika samičími teritorii.

Lov

Rys ostrovid na své pozorovatelně
Rys není žádný vytrvalý pronásledovatel, na kořist číhá, či se k ní nepozorovaně přiblíží a útočí z bezprostřední blízkosti. Pokud kořist nedostihne několika skoky, nechá ji být (většinou již po několika desítkách metrů, maximálně po cca 100 metrech). K číhání často používá vyvýšená místa, odkud kořist vyhlíží, nejčastěji na okraji houštin. Za denního světla je schopen rozeznat hlodavce na 75 m, zajíce na 300 m a srnce na 500 m.
Úspěšnost lovu závisí na tom, je-li potenciální kořist na rysa zvyklá a na dalších faktorech, obecně se tvrdí, že úspěšnost útoků na kopytníky se pohybuje v rozpětí 20-80%. Menší kořist je zabíjena kousnutím do hlavy, kopytníci zakousnutím se do hrdla nebo týla a zadušením. Hlavní složkou potravy je spárkatá zvěř, především srnec, muflon či kamzík, méně již jelen či prase. Za významný lze ještě považovat podíl drobných hlodavců a zajíců, příležitostně pak jídelníček doplňují lišky, kočky, ptáci, obojživelníci, hmyz a někdy i hospodářské zvířectvo.

Zacházení s kořistí

Rys zpravidla nezačne žrát hned, lov ho zpravidla vzrušuje a než vzrušení pomine, obvykle si s mrtvou kořistí nějakou dobu hraje, než se do ní pustí. Není velký jedlík, na posezení spořádá 1-2 kg masa, výjimečně až 3,5 kg. Poté kořist často odtáhne stranou a přehrne listím a větvičkami (výjimečně ji i vytáhne na strom). Jeho ochota se k ní vrátit závisí na míře hladu a dostupnosti dalších úlovků: je-li v okolí dostatek neopatrné kořisti (rys se zde vyskytuje krátce, v oblasti jsou kopytníci přemnoženi a dosud si na něj nezvykli), raději jde lovit znovu. Naopak pokud je kořisti málo a lov je namáhavý, vrací se ke kořisti pravidelně. Zpravidla nekonzumuje zdechliny, kořist jiných lovců občas požírá (v Česku prakticky vůbec, neboť na to zde není dost hustá populace šelem, na Slovensku občas ano).

Výzkum

Odborníci NP Šumava zkoumají rysy pomocí vysílaček, které jim připevňují na krk a potom díky nim sledují, jak se rysové pohybují.

Ochrana a ohrožení

Ochrana

V rámci celosvětového červeného seznamu je rys zařazen mezi téměř ohrožené druhy. Bernská konvence jej zařazuje mezi chráněné druhy živočichů, ve směrnici 92/43/EEC je zařazen mezi druhy vyžadují cí územní ochranu a přísnou ochranu. CITES je zařazuje mezi druhy, se kterými nelze obchodovat.
V České republice je rys od roku 1975 celoročně hájený, případné škody jím způsobené hradí stát (konkrétně krajské úřady). Současná legislativní ochrana vychází ze zákona o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a přílohy I prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č.395/1992: Rys ostrovid je zvláště chráněný, silně ohrožený druh. V novém národním Červeném seznamu je zařazen mezi ohrožené druhy.
Praktickou ochranou rysa ostrovida se zabývají nevládní organizace Hnutí DUHA, Beskydčan a ČSOP. Zejména účinným prostředkem jsou tzv. vlčí hlídky  v Beskydech a rysí hlídky  na Šumavě.
Rys ostrovid ze Stanice pro handicapované živočichy ČSOP Vlašim

Ohrožení

Přirozené nepřátele rys v přírodě nemá, navzdory přísné ochraně je však ohrožen pytláctvím. Průzkumy mezi českými myslivci ukazují, že pytlačení rysa nejenže má v jejich řadách silnou podporu, ale že je též ve velké míře praktikováno. Jen v letech 1995-2005 bylo prokazatelně upytlačeno asi 60 rysů. Odhaduje se, že pytláctví představuje 80% podíl na mortalitě v rámci šumavské populace. Z anonymních anket mezi myslivci z daných oblastí vyplynulo, že 37 % ví o konkrétním případě upytlačení rysa a 10% se k pytlačení na rysech přiznalo. Navzdory tomu však dodnes nebyl dopaden ani jediný pytlák.