Květen 2010

Tropická cyklóna

29. května 2010 v 18:53 | Kattyss |  Přírodní úkazy

Tropická cyklóna

Hurikán Floyd, září 1999
Tropická cyklóna je atmosférický útvar charakteru cyklóny (tlakové níže) v podobě obrovského víru s charakteristickým okem ve středu. Tropické cyklóny vznikají v subtropické oblasti, ne v oblasti rovníku. V různých oblastech světa se tropická cyklóna označuje místními názvy: cyklón v Indii, Willi-Willi v Austrálii, hurikán v Atlantském oceánu, tajfun v jihozápadní Asii, apod.

Vzhled a energie

Tropická cyklóna má známý vzhled obrovské rotující oblasti oblaků se silnými větry a bouřkovými jevy. Prvořadým zdrojem energie víru je teplo uvolněné z kondenzujících vodních par (latentní teplo). Vzhledem k tomu si můžeme tropickou cyklónu představit jako obrovský tepelný motor.
Příznivými podmínkami pro vznik tropické cyklóny jsou existující poruchy počasí, teplá voda oceánu, vysoká vlhkost vzduchu a relativně malé pohyby vzduchu. Když takové podmínky panují dostatečně dlouho, může tato kombinace vyvolat silné bouře, neuvěřitelné vlny, prudké lijáky a záplavy.
Hnací silou tropické cyklóny je kondenzace, což je základní rozdíl oproti mimotropické cyklóně, která čerpá energii především z výrazných teplotních gradientů v atmosféře. Aby takový tepelný motor dobře pracoval, musí zůstat nad teplou vodní hladinou, která poskytuje dostatek vzdušné vlhkosti.
Výpar vody je zesilován prudkým větrem a sníženým tlakem vzduchu v existující bouři, výsledkem je udržování tohoto cyklu.

Názvy tropických cyklón

Tropické cyklóny jsou v různých částech světa rozdílně nazývány, i když se jedná o bouře, působící na stejném principu: v Severní Americe je to hurikán (USA, Kanada), chubasco (Mexiko) a taino (Haiti), v Asii je nazývána tajfunem, bagyo (Filipíny), v Austrálii a na Novém Zélandu willy-willy. Tento název se více používá pro prachový vír.

Cyklón

Pod názvem cyklón jsou známy tropické bouřky v oblasti Indického oceánu, zejména v Bengálském zálivu. Pojem se používá i pro bouře v jižním Indickém oceánu v oblasti ostrovů Mauritius, Réunion a Madagaskar.

Hurikán

Pojem hurikán se používá pro tropické cyklóny v Atlantiku, zejména v Karibském moři, v severním Pacifiku (na východ od datové hranice) a v jižním Pacifiku (na východ od 160 stupně zeměpisné délky).
Původ slova hurikán se má odvozovat od jména mayského boha větru Huracan, i když toto spojení není zcela vyjasněno.

Tajfun

Družicový snímek tajfunu Higos
Jako tajfun jsou označovány tropické cyklóny v jihovýchodní Asii, v evropských jazycích se jedná o přepis z anglického typhoon.
Původ slova je nejasný a existuje více pokusů ho vysvětlit. Podle jedné teorie má být základem řecké Τυφών typhōn, což je možno přeložit jako "točivý vítr"; obr jménem Typhon byl pak v řecké mytologii otec větrů. Z řečtiny se pak pojem mohl ve formě ţūfān (طوفان) dostat do arabštiny a perštiny, a v důsledku arabské expanze pak proniknout do Indie (pojem je znám v jazyku urdu) a později dále na východ.
Jiná teorie poukazuje na čínské výrazy 颱風 tái fung (v různých obměnách) nebo na japonské 台風 tai fū, které lze překládat jako velký vítr.

Klasifikace a terminologie

Podle české terminologie prochází tropická cyklóna při vývoji čtyřmi stádii: tropická porucha, tropická deprese, tropická bouře a nakonec stádiem tropické cyklóny. Dříve se stádia dělila pouze na tři: tropická deprese, tropická bouře a tropická cyklóna, která, jak již bylo řečeno, se nazývá od oblasti k oblasti jinak.
Tropická deprese je uspořádaný systém oblaků a bouřek s vymezenou povrchovou cirkulací a přetrvávajícími větry do 17 m·s−1 (33 uzlů, 62 km·h−1). Toto stádium nemá vyvinuto oko a typické spirálovité uspořádání silné bouře.
Tropická bouře je systém silných bouří s vymezenou povrchovou cirkulací a přetrvávajícími větry mezi 17 a 33 m·s−1 (34-63 uzlů, 62-117 km·h−1). V této fázi se začíná vytvářet typický cyklonální tvar, ale oko ještě není vyvinuto.
Konečné stádium má charakteristickou strukturu spirálovitých ramen s centrálním okem uprostřed. V centrálním oku panuje bezvětří obklopené nejsilnějšími větry cyklóny, obloha je bez oblaků. Nejsilnější větry, které byly zaznamenány, dosahovaly rychlostí okolo 85 m·s−1 (165 uzlů, 305 km·h−1).
Tropické cyklóny dělí tzv. Saffirova-Simpsonova stupnice hurikánů podle odpovídající síly větru do pěti kategorií, přičemž do 1. kategorie patří nejslabší a do 5. kategorie nejsilnější. Toto členění je trochu zrádné, protože cyklóny 1. kategorie mohou způsobit více škody než kategorie vyšší. Záleží na tom, který z nebezpečných projevů se uplatní. I slabší cyklóna může způsobit velké ztráty na životech především kvůli záplavám.
Americké Národní hurikánové centrum (the U. S. National Hurricane Center) nazývá hurikán kategorie 3 a více major hurricane, americké Středisko pro varování před tajfuny (Joint Typhoon Warning Center) označuje tropickou cyklónu s rychlostí přízemního větru přesahujícím 67 m·s−1 (241 km·h−1) jako supertajfun, superhurikán.
Světová meteorologická organizace definuje "přetrvávající vítr" jako vítr s průměrovanou rychlostí alespoň z 10 minut. Tuto definici používá většina zemí. Nicméně, několik málo zemí používá jiné definice, například v USA se za přetrvávající větry považují 1minutové průměry větru měřeného v 10 metrech (33 stop) nad povrchem.
Tropická cyklóna se může přeměnit na mimotropickou cyklónu, přičemž americká terminologie je nejednotná v používání tohoto termínu. Přeměna je způsobena přechodem cyklóny přes pevninu nebo chladné vody, což změní množství dodávané vody, resp. energie, jež je nutná pro životní cyklus tropické cyklóny. Takováto cyklóna je stále nebezpečná, protože v ní je stále velmi nízký tlak vzduchu a velmi silné větry.
Ve Velké Británii nazývají "hurikánem" 12. stupeň Beaufortovy stupnice, který se česky správně označuje jako orkán.

Pojmenování

Kvůli snadnější komunikaci se tropickým bouřím dávají jména. Seznamy jmen připravují příslušné regionální organizace několik let dopředu. Původně se bouře označovaly jménem svatého, který měl v daný den jmeniny, později meteorologové pojmenovávali bouře libovolně, např. jménem neoblíbeného politika; v průběhu druhé světové války se používala slova hláskovací abecedy. Dnes se používá standardizovaný systém, ve kterém se bouře v průběhu roku pojmenovávají jmény postupně podle abecedy (tzv. první bouře roku má jméno začínající na A, druhá začínající na B atd.). Používají se zpravidla anglická, francouzská či španělská jména, neboť toto jsou nejčastější jazyky v místech, kde se tropické cyklóny vyskytují. Původně se (v souladu s anglickou gramatikou) používala zásadně ženská jména, kvůli politické korektnosti se však dnes používají jak mužská, tak ženská jména, která se pravidelně střídají. Jména se používají opakovaně, pokud však bouře způsobí obzvláště vysoké škody, její jméno se ze seznamu vyřadí.
V některých případech může být bouře v průběhu své existence přejmenována, např. při přechodu z Atlantiku nad Pacifik (či naopak).

Výskyt

Každý rok v průměru vznikne okolo 80 tropických bouří.

[Oblasti

Skoro všechny tropické cyklóny se utvářejí v pásu ±30° okolo rovníku (od 30° jižní šířky do 30° severní šířky), 87 % přímo v pásu ±20°. Nejdříve Coriolisova síla rozpohybuje a posléze udržuje rotaci cyklónů, k tomu ovšem nedochází v pásu ±10° okolo rovníku, kde je Coriolisova síla poměrně slabá.  I v tomto pásu tropická cyklóna vzniknout může, ale děje se tak velice zřídka, méně než jednou za století.
Nejvíce tropických cyklón (bouří) se vytváří v pásu bouřkové aktivity známé jako intertropická zóna konvergence.
Tajfuny vznikají zpravidla v létě a počátkem podzimu v západním Pacifiku (zhruba mezi Filipínami a ostrovem Guam) severně od rovníkového pásma tišin, vymezeného přibližně 10. stupněm severní zeměpisné šířky. Tajfuny postupují nejčastěji k severozápadu na Vietnam, Filipíny, Tchaj-wan nebo čínskou pevninu. Pokud nedosáhne pevniny, stáčí se trasa tajfunu na úrovni 20. až 25. stupně zeměpisné šířky severovýchodním směrem ke Koreji a Japonsku. V oslabené podobě pak tajfun nezřídka dokáže zasáhnout i Sachalin a Kurilské ostrovy.

Roční období

Celosvětově mají tropické cyklóny vrchol své aktivity v pozdním létě, když je teplota oceánských vod nejvyšší. Protože léto vrcholí v různých oblastech v jinou dobu, je také časový výskyt tropických cyklón různý.
V severní části Atlantiku je výrazná sezóna od začátku června do konce listopadu, přičemž nejvíce jich je okolo září. V severovýchodním Pacifiku je období širší, ale vrchol má podobný jako je v Atlantiku. V severozápadním Pacifiku se vyskytují celoročně, s minimem v únoru a maximem v září. V severním Indickém oceánu jsou bouře od dubna do prosince, s vrcholem v květnu a listopadu.
Na jižní polokouli začíná sezóna tropických cyklón ve druhé dekádě února a pokračuje až do března.

Polární záře

29. května 2010 v 18:34 | Kattyss |  Přírodní úkazy

Polární záře

Polární záře
Polární záře
Korona
Polární záře nad Islandem
Polární záře nad Jupiterem, v ultrafialové části spektra.
Schéma magnetosféry Země
Polární záře je souhrnný název pro světelné úkazy nastávající ve vysoké atmosféře ve výškách od 80 do 1000 km, nejčastěji kolem 100 km (v ionosféře - oblast vysoké koncentrace iontů a volných elektronů). Běžně se vyskytují v polárních oblastech (jižní záře - "aurora australis", severní záře - "aurora borealis"), zatímco ve středních zeměpisných šířkách a zejména v tropech jen výjimečně.

Průběh jedné polární záře

Průběh jedné polární záře by se dal ve stručnosti popsat asi takto: Na Slunci vznikají vlivem nerovností v magnetickém poli sluneční skvrny. U těchto skvrn vznikne jedna masivní protuberance (erupce). Mrak částic slunečního větru tvořený protony, elektrony a alfa částicemi letí vesmírem (rychlostí řádově 0,1 % rychlosti světla) a pokud se na své cestě setká s magnetickým polem země, tak ho ono pole většinu odrazí dál do vesmíru, ale část ho zachytí a stáčí po spirálách směrem k magnetickým pólům země. Tam sluneční vítr interaguje s atmosférou a vzniká polární záře.

Vliv slunce na polární záři

Sluneční vítr, který se ve velkém množství uvolňuje při slunečních erupcích, které jsou způsobovány nerovnostmi v magnetickém poli slunce, a magnetické pole země jsou dva hlavní faktory pro vznik polární záře

Magnetické pole slunce

Magnetické pole slunce by v ideálním případě mělo tvar jako pole tyčového magnetu (tedy podobný, jako má magnetické pole země) to ovšem není dobře možné, a to hned ze dvou důvodů: zaprvé, slunce není pevné těleso (na pólech se otáčí pomaleji, než na rovníku), a zadruhé, plazma, kterým je slunce tvořeno si pevně uchovává svou magnetickou orientaci. Výsledné magnetické pole slunce je proměnné a jeden jeho cyklus se opakuje s jedenáctiletou periodou od klidného až po absolutně nestabilní.

Poruchy v magnetickém poli a vznik slunečních skvrn

Poruchové indukční siločáry vystupují v místě slunečních skvrn na povrch a v jiných se zase zanořují do povrchu. V jejich okolí se sousedící prostor uzavírá do magnetických pastí a zpomaluje se v něm proudění. Dané místo se pak zářením ochlazuje a oproti teplejšímu okolí se nám zdá tmavé. U těchto slunečních skvrn pak vznikají protuberance, při kterých jsou do prostoru odhazovány megatuny protonů, elektronů a alfa částic.
Vliv magnetického pole země na polární záři
Když se sluneční vítr setká s magnetickým polem země, nastane zde interakce, jelikož složky slunečního větru mají své vlastní magnetické pole (protony a alfa částice jsou kladné, elektrony záporné). Většina je ho tedy odražena, ale část je zachycena a stáčí se v magnetickém poli po spirálách až k atmosféře.

Interakce slunečního větru s atmosférou

A nyní se dostáváme přímo k jevu, který nazýváme polární září. Když se totiž konečně hrstka protonů, elektronů a alfa částic dostane skrz magnetické pole až k zemské atmosféře, tak jejich rychlost, potažmo energie, je stále o několik řádů větší, než energie okolních molekul ze zemské atmosféry. Částice slunečního větru se začnou s molekulami atmosféry srážet, a přitom z nich vyrážejí elektrony, na jejichž místo se okamžitě obsazují jiné (viz fyzika atomového obalu). Při tomto ději se emituje elektromagnetické záření, které je ve viditelném spektru. Pro dusík to je 577nm (zelená barva) a pro kyslík 630nm (červená barva).
Tady jsou tři obrázky,které vás určitě zaujmou svou krásou.



Polární záře


northern-lights-f

Opice

29. května 2010 v 18:12 | Kattyss |  zvířata

Opice

Wikipedie:Jak číst taxobox Opice
Šimpanz učenlivý (Pan troglodytes) typický zástupce opic
Šimpanz učenlivý (Pan troglodytes) typický zástupce opic
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Nadřád:placentálové (Placentalia)
Řád:primáti (Primates)
Podřád:vyšší primáti (Haplorrhini)
Infrařád:opice (Simiformes)
Haeckel, 1866
Čeledě
Tamarín vousatý (Saguinus imperator)

Anatomické postavení člověka moudrého, zástupce rodu člověk, čeledi hominidi, nadčeledi hominoidi, podřádu opice.
Opice (Simiformes) je infrařád náležející do vyšší taxonomické jednotky podřádu vyšších primátů, od kterého se odlišuje tím, že neobsahuje čeleď nártounovitých.


Rozšíření

Infrařád opic je rozdělen na tzv. opice novosvětské a opice starosvětské. Novosvětské žijí v tropechsubtropech ve Střední a Jižní Americe, nejčastěji v amazonském rozvodí. Většina z nich přímo v hustých a dobře úživných lesích, ale některé druhy i vysoko v Andách kde teplota klesá až k 5 °C. Starosvětské jsou domovem v Africe a to od tropických lesů přes subtropy až po okraje savan a horské oblasti Etiopie a pohoří Atlas, dále žijí na Indickém poloostrově a hlavně v tropické Jihovýchodní Asii. Jeden druh, makak magot (někdy také makak bezocasý) obývá i skalnatá území Gibraltaru na nejjižnější výspě Evropy.
Nutno připomenout, že mezi starosvětské opice patří i lidé, živočichové kteří osídlili téměř celou pevninu zeměkoule.


Stručná historie

Zkoumání historie vzniku primátů vede až do období před 60 mil. let do pozdního paleocénu, kdy se objevují první primáti z prapředků řazených do podřádu Adapiformes, tehdy se začínají souběžně vyvíjet poloopice, nártouni i vyšší primáti. Z období před 40 mil. let z středního eocénu jsou již fosilní nálezy archaických vyšších primátů, kteří se pak rozdělují na nártouny a opice. Na rozhraní paleogénuneogénu, přibližně asi před 25 mil. let, dochází k oddělování Jižní Ameriky od Afriky a od té doby se opice i nártouni starosvětští i novosvětští začínají vyvíjet odděleně. Nártouni v Americe vymizeli, opice se naopak rozrůznily do mnoha druhů a čeledí, dostali pojmenování ploskonosé, opice v Asii a Africe se jmenují úzkonosé.

Popis

Bude zde záměrně vynechán popis vzhledu a chování rodu Homo, tj. člověka. Přesto popsat zjednodušeně chování a vzhled opic je téměř nemožné, vždyť takový kosman zakrslý měří asi jen 15 cm a naopak samec gorily měří 175 cm a váží až 200 kg. U některých rodů je veliký pohlavní dimorfismus kdy je samec mnohem větší, orangutan nebo jinak vybarvený (pavián pláštíkový, kahau nosatý). Jsou opice zcela adaptované na noční obstarávaní potravy (mirikinovití), ostatní jsou výhradně denní živočichové. Některé tráví téměř celý život ve větvích stromů kde se živí listím nebo plody a na zemi slézají jen v nejnutnějším případě nebo při přesunu za potravou (malpovití), jiní zase hledají potravu na zemi (plody, semeny, listy, kořínky, drobné živočichy) převážnou část dne, na stromy vylézají jen k odpočinku a spánku (paviáni).
Na prvý pohled rozdělovacím znakem obou skupin opic je vzhled jejich obličeje. Ploskonosé mají široký obličej a nozdry nosu směřují do stran, úzkonosé mají užší obličej a nozdry směřují dopředu. Všechny opice mají více méně oddělený palecnehty, jejich končetiny jsou schopny uchopit předmět.
Jsou opice, které mají dlouhý, krásný hustý ocas (chvostanovití) nebo naopak ocas chápavý za který se dokonce mohou i pověsit a používají ho jako pátou končetinu (chápanovití) nebo nemají ocas vůbec (gibonovití). Opice se po větvích se pohybují po čtyřech končetinách a většinou dobře skáčou, až na ty nejtěžší. Gorilaorangutan jen ručkují v závěsu a paviání po stromech jen popolézají. Speciálním způsobem se pohybují gibonovití, tzv. brachiaci, kdy v závěsu za přední končetiny se švihem dostávají na další větev (až na vzdálenost 10 m) a zadní končetiny používají k  řízení skoku. Po zemi se opice pohybují po čtyřech končetinách, až na gibony, ti běhají po zadních polovzpřímeně a předními udržují rovnováhu, shodně chodí i po hrubých větvích stromů.
U opic se také vyskytují různorodé způsoby soužití, nikdy však dospělí samci nebo samice nežijí dlouhodobě samotářsky. Některé druhy jsou monogamní (např. gibonovití) kde samec žije se samici a mláďaty. Většina je však polygamních, ti žijí v tlupách s různým počtem samců a samic. U některých jsou jednotlivé tlupy jen volná seskupení, jedinci přecházejí z jedné do druhé šimpanz. Některé jsou přísně teritoriální a hlídají si svá území, u jiných zase žije v těsné blízkosti více skupin. Šimpanzi dokáži, stejně jako lidé, lovit menší opice.
Mezi sebou komunikují jak hlasem, tak i vzájemnými doteky, rituálním chováním a očicháváním. Nejbohatší hlasové projevy mají kočkodanovití, kteří si dokáží navzájem sdělit jaký druh nebezpečí hrozí. Nejsilnější hlasové projevy zase mají vřešťani, které lze slyšet i na vzdálenost 5 km. Rozmnožování a doba březosti závisí na druhu, mnohdy se samice páří s více samci. Žádné narozené mládě není soběstačné, o každé se musí matka dlouhodobě starat, mnohdy jsou nápomocní jiní členové skupiny.

Taxonomie

Rozdělení podřádu vyšších primátů na infrařád nártounů a infrařád opic vyplynulo z moderní kladistické klasifikace, kdy se zařazení jednotlivých živočichů do skupin neřídí vzhledem nebo způsobem života, ale děje se na základě genetických poznatků, kdy se zohledňuje vzájemná příbuznost předků.
Infrařád žijících opic - dříve Anthropoidea, je monofyleticky rozdělen do dvou skupin:

Gorila

29. května 2010 v 18:07 | Kattyss |  zvířata

Gorila

Wikipedie:Jak číst taxobox Gorila
Stříbrohřbetý samec gorily
Stříbrohřbetý samec gorily
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Nadřád:placentálové (Placentalia)
Řád:primáti (Primates)
Podřád:vyšší primáti (Haplorrhini)
Infrařád:opice (Simiformes)
Oddělení:úzkonosí (Catarrhini)
Nadčeleď:hominoidi (Hominoidea)
Čeleď:hominidi (Hominidae)
Podčeleď:hominidi (Homininae)
Tribus:gorily (Gorillini)
Rod:gorila (Gorilla)
I. Geoffroy, 1853
Rozšíření gorily
Rozšíření gorily
Sesterská skupina
tribus: (Hominini)
  • rod šimpanz
  • rod člověk
Gorila (Gorilla) je rod největších žijících primátů. Žijí na zemi a jsou převážně býložravé. Obývají lesy střední Afriky. Gorily se dělí na dva druhy a čtyři poddruhy (podle některých biologů pět poddruhů). DNA gorily je z 98 až 99 % shodné s DNA člověka a po šimpanzích jsou gorily nejbližší příbuzní člověka.
Gorily obývají tropické a subtropické lesy. Ačkoliv se jejich výskyt omezuje jen na několik procent rozlohy Afriky, jejich biotopy pokrývají velký rozsah nadmořských výšek. Gorila horská žije v pohoří Virunga ve výškách 2225 až 4267 m nad mořem. Gorila nížinná žije v hustých lesích a mokřinách i v úrovni mořské hladiny.


Etymologie

Americký lékař a misionář Thomas Staughton Savage a přírodovědec Jeffries Wyman poprvé popsali Gorilu západní (nazvali ji Gorilla Troglodytes) v roce 1847 podle exempláře získaného v Libérii. Název byl odvozen od řeckého Gorillai ("kmen chlupatých žen") popsaném kartaginským objevitelem Hannem Mořeplavcem, který pravděpodobně kolem roku 480 př. n. l. navštívil území dnešní Sierra Leone.

Evoluce a klasifikace

Samice gorily
Nejbližším příbuzným gorily jsou šimpanzi a lidé, od nichž se gorily oddělily přibližně před sedmi miliony let.  Lidský genom se liší v průměru jen o 1,6 % od odpovídajících genů gorily. Větší rozdíl však spočívá v tom, kolik kopií stejných genů každý genom má.
Do nedávna se gorily řadily do jediného druhu se třemi poddruhy: gorila nížinná západní, gorila nížinná východní a gorila horská. Dnes panuje téměř konsensus, že se gorila dělí na dva druhy a každý z nich na dva poddruhy.
Primatologové pokračují ve výzkumu vztahů mezi různými populacemi goril . Druhy a poddruhy uvedené v tomto článku odpovídají klasifikaci, na které se dnes shoduje většina odborníků.
Někteří biologové rozdělit gorilu východní na tři poddruhy. Nový poddruh zatím nemá žádný název a do tohoto nového poddruhu by patřila populace asi 350 horských goril žijících v lesích Bwindi. Tyto gorily jsou někdy označovány jako gorily bwindské.

Nová klasifikace

Systematika zařazení goril se několikráte pozměnila, vždyť původně zde byl jediný druh se dvěma poddruhy. Navíc nebyly vůbec sjednoceny české názvy, někdy prostě kopírovaly anglické a jindy se objevovaly české. V poslední době se u nás používalo např. toto zatřídění:
V březnu 2010 však publikoval Václav Vančata, doc. RNDr. CSc., evoluční antropolog, paleoantropolog a primatolog, vedoucí Antropologického oddělení a zástupce vedoucího katedry na Katedře biologie a ekologické výchovy Pedagogické fakulty University Karlovy v Praze nové revidované systematické zařazení goril. Došlo se k němu na podkladě přezkoumání starších kosterních pozůstatků z muzejních sbírek a použití nových metod, především v molekulární genetice.
Na definitivní závěry nutno ještě chvíli počkat.

Popis

Gorily se pohybují zvláštní chůzí, kdy se opírají o kotníky předních končetin. Dospělí samci měří 165-175 cm a váží 140-204,5 kg, byl však v přírodě zaznamenán i jedinec vysoký přes 183 cm a vážící 225 kg. Dospělé samice často váží jen polovinu hmotnosti plně vyvinutého samce. V zajetí někdy obézní gorily přesáhnou 270 kg. Stavba obličeje se vyznačuje podkusem, tj. jejich spodní čelist přesahuje čelist horní.
Oproti gorile západní je gorila východní (zejména gorila horská) zbarvena tmavěji. Gorila horská má rovněž ze všech gorilích poddruhů nejmohutnější srst. Západní nížinná gorila může být zbarvena šedě nebo hnědě, s čelem do červena. Gorily nížinná je v porovnání s mohutnou gorilou horskou hbitější a stavba jejího těla je méně robustní.
Téměř všechny gorily mají krevní skupinu B . Podobně jako u člověka má každá gorila jedinečné otisky prstů.

Etologie

Sociální chování

Stříbrohřbetý samec (angl. Silverback) je samec, kterému se přibližně ve 12 letech věku objeví viditelný pruh stříbrné srsti na hřbetu. Tito samci mají výrazné špičáky, které se vyvíjí i během dospělosti. Stříbrohřbetí samci jsou silní jedinci s dominantními sklony a většinou vedou skupinu. Velikost skupin se pohybuje v rozpětí od 5 do 30 jedinců a vůdce skupiny se mezi nimi těší největší pozornosti. Vůdce je zodpovědný za rozhodnutí týkající se celé skupiny, urovnává ve skupině konflikty, určuje přesuny skupiny za potravou a je zodpovědný za bezpečí a prosperitu skupiny.
Stříbrohřbetý samec
Černohřbetý samec je sexuálně vyspělý samec do zhruba 11 let věku. Černohřbetí samci vůdci pomáhají v ochraně skupiny. Samci začínají opouštět svou rodnou skupinu kolem svého jedenáctého roku života. Žijí sami nebo ve skupince dalších takových samců obvykle 2-5 let, než jsou schopni zaujmout samice a založit s nimi novou skupinu.
O potomky se starají matky, po 3 až 4 letech své mladé odstavují. Péči o tyto odstavené jedince pak přebírá vůdce skupiny, ale jeho péče nikdy nedosahuje úrovně péče o malé mláďata.
Pokud některý z mladých samců skupiny nebo nějaký cizí samec vyzve stříbrohřbetého samce k boji o vůdčí postavení ve skupině, vůdce vydává hlasité skřeky, buší do hrudníku, láme větve, odhaluje zuby a pak (pokud vyzyvatel neustoupí) zaútočí. Někdy mladší samec uspěje a převezme vedení skupiny od staršího jedince. Pokud vůdce skupiny zahyne kvůli nemoci, nehodě nebo boji, skupina se většinou rozpadne a její členové se rozptýlí a přidávají se k jiným skupinám. Občas celou skupinu převezme jiný samec, ten v  

Potrava

Samice gorily s mládětem
Jakožto býložravci  se gorily živí hlavně ovocem, listy a výhonky. Občas pozřou i nějaký malý hmyz.  Největší část dne se gorily věnují konzumací potravy. Jejich mohutné čelistní svaly a silné zuby jim umožňují rozmělňovat tuhé rostliny jako například bambus. Gorily nížinné se krmí hlavně ovocem, zatímco gorily horské spíše bylinami, stonky a kořínky.

Rozmnožování

Doba březosti trvá asi 8,5 měsíce. Mezi porody uplynou obvykle 3-4 roky a po tuto dobu se matky obvykle o své potomky starají. Samice dospívají mezi 10 a 12 lety (v zajetí dříve), samci okolo 11 až 13 let. Gorily se dožívají 30-50 let, ale existují výjimky. Na příklad v ZOO v Dallasu se gorila Jenny dožila 55 let.
Gorily občas provozují sex v poloze tváří v tvář. Toto chování bylo dříve známo pouze u člověka a u šimpanze bonobo.

Inteligence

Gorily jsou blízce příbuzné člověku a jsou považovány za hodně inteligentní. Několik jedinců v zajetí, jako například gorila Koko, se naučila část znakového jazyka.

Používání nástrojů

Samice gorily používající kmen stromu jako oporu při rybaření
Tým vedený Thomasem Breuerem z Wildlife Conservation Society pozoroval v září 2005, jak gorily používají v přírodě nástroje. V národním parku Nouabalé-Ndoki v Kongu zaznamenali gorilí samici, jak používá klacek ke zjištění hloubky vody při překračování bažiny. Jiná samice používala pahýl stromu jako most a opěru při lovu ryb. Tj. podle našich znalostí všichni lidoopi využívají nástroje.
V září 2005 byla v Kongu pozorována asi dva a půl roku stará gorila, jak používala kámen k rozbíjení palmových ořechů.  Ačkoliv to bylo první takové pozorování gorily, u šimpanzů je používání nástrojů známo více než 40 let (šimpanzi používají klacek při vytahování termitů z termitiště). Všichni lidoopi jsou vybaveni schopností uchopit předměty s dostatečnou přesností, aby je mohli používat jako jednoduché nástroje a případně i jako zbraně, pokud příhodnou větev použijí jako kyj.

Výzkum

Slovo "gorila" pochází od kartáginského objevitele Hanna Mořeplavce při výpravě k západnímu africkému pobřeží. Expedice narazila na "hrubé lidi, z nichž většina byly ženy, jejich těla byla zarostlá a která průvodci nazývali Gorilami". Slovo bylo později použito pro pojmenování zoologického druhu, přestože není jisté, zda se Kartaginci setkali opravdu s gorilami nebo s nějakým jiným živočišným druhem či snad s místními lidmi.
Americký lékař a misionář Thomas Staughton Savage získal první vzorky (lebku a další kosti) během pobytu v Libérii. Savage spolu s přírodovědcem Jeffriesem Wymanem vědecky popsali druh Troglodytes gorilla v roce 1847 v Proceedings of the Boston Society of Natural History, který je dnes znám pod označením gorila západní. Další druhy a poddruhy grily byly popsány v několika následujících letech.
Prvním člověkem ze západu, který spatřil živou gorilu, byl cestovatel Paul du Chaillu, který procestoval rovníkovou Afriku mezi lety 1856 a 1859. Roku 1861 přivezl mrtvé exempláře do Anglie.
První systematický výzkum se konal až po roce 1920, kdy Carl Akeley z Amerického přírodovědného muzea odcestoval do Afriky, aby gorilu ulovil a vycpal. Při jeho první cestě ho doprovázela spisovatelka Mary Bradleyová s manželem. Po výpravě Bradleyová napsala Po stopách gorily (On the Gorilla Trail). Později se Bradleyová stala zastáncem ochrany goril a napsala na toto téma několik dalších knih, zejména pro děti. Na sklonku 20. let a začátku 30. let 20. století se o další výzkum zasloužil Robert Yerkes a jeho žna Ava, když do Afriky vyslali Harolda Birghama. Roku 1929 Yerkes také vydal knihu o lidoopech.
Po druhě světové válce byl jedním z nejvýznačnějších vědců zabývajících se výzkumem primátů George Schaller. Roku 1959 uspořádal systematický výzkum goril horských ve volné přírodě a publikoval svou práci. K dalšímu významnému pokroku došlo na popud Louise Leakeyho a National Geographic, když Dian Fosseyová provedla mnohem delší a ucelenější výzkum goril horských. Až publikace Fosseyové vyvrátily mnoho mýtů, které se ke gorilám vztahovaly, včetně mýtů o násilí goril.

Ohrožení

Oba druhy gorily jsou ohrožené. Gorily byly dlouho cílém pytláků. Dále gorily ohrožuje likvidace jejich biotopu a obchod s divokou zvěří. V roce 2004 doslova vyhubil populaci několika set goril v národním parku Odzala v Kongu virus Ebola. Podle studie z roku 2006 uveřejněné v časopise Science zabila Ebola okolo 5000 goril ve střední Africe. Studie přímo nazačuje, že spolu s komerčním lovem virus ebola přímo ohrožuje pžežití goril jako druhu.
O zachování druhu se mimo jiné snaží projekt Projekt přežití lidoopů (Great Apes Survival Project, GRASP), což je parnerský projekt Programu OSN pro životní prostředí a organizace UNESCO, dále mezinárodní Smlouva o ochraně goril a jejich biotopu (Agreement on the Conservation of Gorillas and Their Habitats) uzavřená v rámci Úmluvy o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Convention on the Conservation of Migratory Species of Wild Animals). Tato smlouva, která vstoupila v platnost 1. června 2008 je první právnický instrument zavazující specificky k ochraně goril.

 Obraz goril v kultuře

Už od doby, kdy se po roce 1860 staly v západním světě předmětem zájmu, se gorily opakovaně objevují v uměleckých dílech a médiích. Gorily se například objevily ve fiktivních filmech King Kong, v mnoha zpracování příběhů o Tarzanovi a o Barbaru Conanovi, kde se gorily staly protivníky hlavních postav.

Lední medvěd

28. května 2010 v 17:28 | kattyss |  zvířata

Medvěd lední

Wikipedie:Jak číst taxobox Medvěd lední
Lední medvěd
Lední medvěd
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Podřád:psotvární (Caniformia)
Čeleď:medvědovití (Ursidae)
Rod:medvěd (Ursus)
Binomické jméno
Ursus maritimus
Phipps, 1774
Rozšíření medvěda ledního
Rozšíření medvěda ledního
Medvěd lední (Ursus maritimus), označovaný též jako polární medvěd, je velký druh medvěda typický pro severní polární oblasti. V kohoutku měří 1,5 m, délka těla činí přibližně 2,5 m a výška vzpřímeného těla se pohybuje okolo 2,4-3,3 m. Samci váží 400-700 kg, samice 300-400 kg.[zdroj?]


Rozšíření

Vyskytuje se v Grónsku, na severním pobřeží Severní Ameriky a Asie. Na všech těchto územích je chráněn a jeho lov se kontroluje. V současnosti se odhaduje, že žije asi 40 000 těchto medvědů.[zdroj?]

Chování

Lední medvědi žijí většinou samotářsky. Po většinu dne hledají potravu, za kterou jsou schopni putovat i několik desítek kilometrů denně. Jsou velmi obratní, silní a mrštní. Dokážou vyšplhat na téměř kolmé kry a dovedou přeskočit až čtyřmetrové díry v ledu. Jsou to také velmi zdatní plavci, nejlepší ze všech medvědů. Plavou rychlostí okolo 10 km/h. Umí se také potápět, pod vodou vydrží až dvě minuty.
Živí se převážně lovem a jejich nejčastější kořistí bývají tuleni. Pro ledního medvěda je snadné vypátrat doupata tuleňů, protože mají velmi dobře vyvinutý čich. Jsou schopni ucítit pach mrtvé velryby i na vzdálenost několika kilometrů a doupata tuleňů najdou, i když jsou více než jeden metr pod sněhem. Své tulení oběti zabíjí jediným mohutným úderem do hlavy. Ze své kořisti zkonzumuje kůži, tuk a vnitřnosti. Během letních měsíců žere dokonce i různé bobule a někdy uloví i nějaké suchozemské savce.
Jako jedna z největších šelem nemá lední medvěd na souši svého přirozeného nepřítele. Avšak ve vodě pro něj velké nebezpečí představují mroži, kteří na něj útočí zespodu a kly mu rozpářou břicho.[zdroj?] Ještě větší nebezpečí pro něj však představuje kosatka dravá.
Lední medvědi začínají s námluvami v době od konce března až začátku června, kdy samci začínají hledat samice, které se už nestarají o mláďata z minulých let. V listopadu a prosinci, když si lední medvědi vyhrabávají ve sněhu doupě na zimu, samice rodí, obvykle 2 mláďata v jednom vrhu. Stěny v brlohu pak zledovatí díky teplému medvědímu dechu, takže vevnitř se udržuje teplota vhodná pro mláďata (cca 18°C). Medvědice si je navíc přidržuje tlapami ve svém kožichu, neboť se medvíďata rodí holá, slepá a hluchá. Mláďata jsou navíc poměrně malá, neboť se svými 450 až 900 gramy jsou velké jako krysy. Medvědice se o mláďata stará zhruba 3 roky. Pak je odvrhne a v dalším roce se opět páří se samcem, který si ji najde. Lední medvědi pohlavně dospějí ve třetím až pátém roce.

Zajímavosti

Termovize ledního medvěda
  • Játra ledního medvěda jsou jedovatá. Obsahují totiž příliš velké množství vitamínu A.
  • Černý čenich medvěda ledního je za jasného dne viditelný dalekohledem až na vzdálenost několika kilometrů.
  • Když je medvěd lední donucen okolnostmi, dokáže vyvinout rychlost až 40 km/hod, ale rychle ho taková zátěž unaví. Běžně se pohybuje rychlostí jen 3 až 6,5 km/h.
  • Medvěd lední má černou kůži (mláďata růžovou), aby lépe vstřebával teplo.
  • Jeho kožešina je výborným izolačním materiálem, ledního medvěda jde proto jen těžko zachytit termovizí.
  • První úspěšný odchov mláděte v zajetí se podařil v roce 1942 v Zoo Praha[1].

Osel

28. května 2010 v 17:27 | kattyss |  zvířata

Osel

Wikipedie:Jak číst taxobox Osel
osel domácí
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:lichokopytníci (Perissodactyla)
Čeleď:koňovití (Equidae)
Rod:kůň (Equus)
Podrod:osel (Asinus)
druhy
Osel (Asinus) je podrod zvířat z čeledi koňovitých (Equidae), typických nenápadným zbarvením a ušima, které jsou delší než uši koňů a zeber. Domestikací dnes vzácného osla afrického vznikl osel domácí, osel asijský a kiang.


Charakteristika

Oslové patří mezi lichokopytníky. Stavbou těla se oslové podobají primitivním druhům koní. Mají poněkud kratší nohy a větší hlavu, osel africký pak představuje "typického" osla s dlouhýma ušima. Hřebec měří v kohoutku kolem 122 cm, klisna přibližně 115 cm.[1] Všechny druhy oslů mají na hřbetě úhoří pruh, časté je také tmavé zebrování končetin. Asijské druhy oslů, osel asijský a kiang, se více podobají koni a bývají označováni také jako poloosli.
Jsou nenároční na potravu, divocí osli obývají odlehlé, často pouštní oblasti - oblast východní Afriky směrem na jih. Mláďata lze odstavit dříve než hříbata. Na svém hřbetě dokáže unést neuvěřitelně těžký náklad - až 300 kg. Ve volné přírodě se dožívají 10-15 let, v zajetí i 40ti let.[1]
Asijský osel dokáže běžet rychlostí až 70 km/hod.[1]

Způsob života

Osel se využívá pro dopravu a přenos nákladu
Oslové jsou společenskými zvířaty, která žijí ve stádech čítajících 2 až 30 jedinců. Vůdcem je ve stádu vždy samec. Oproti tomu má vůdčí klisna na starosti veškeré denní činnosti. Zároveň si udržuje odstup od ostatních - podřízených klisen. Při přesunu skupiny jde vůdčí klisna vepředu, následují ostatní klisny podle svého postavení a průvod obvykle uzavírá hřebec. Podobným způsobem života žijí také zebry.

Souboje oslích samců

Souboje hřebců jsou velmi tvrdé. Samec se tváří zarputile, vycení zuby, hlavu zvedne vzhůru a uši mírně sklopí dozadu. Oba aktéři kolem sebe krouží a vyčkávají na soupeřův první útok. Mezi nejmírnější formu boje patří přetlačování krky. Oslové stojí proti sobě či vedle sebe a krkem se snaží přitlačit soupeřovu hlavu k zemi. Může ale také docházet k pokousaní. V tomto případě se hřebec snaží zasáhnout protivníkovi přední nohy. Rozlícený hřebec umí velmi silně a bolestivě kousnout.[1]

Potrava

Jeho potravu tvoří převážně trávy, různé byliny a někdy i tuhé listí křovin.[1] Svými zuby dokáže rozdrtit i značně tuhé části rostlin. Na oslích stoličkách můžeme pozorovat vysoké korunky. Ty se však rychle opotřebovávají, proto dochází k jejich růstu během celého života jedince. Jelikož často obývá oblasti s nedostatkem vláhy, musí za vodou a potravou neustále putovat. Charakteristické pro něho je, že vidí dobře ve tmě. Je tedy možné ho v noci pozorovat při pastvě.[1]

Rozmnožování

Mláďata přichází na svět zjara nebo počátkem léta po jedenácti měsíčním vývoji v děloze matky. U samice nastupuje březost pouze jednou za dva roky a vrhá jen jednoho potomka. Hříbě je schopné samostatného pohybu již po dvou hodinách. Jeho nevýhodou je rychlý nástup unavenosti. Proto hledá skrýš v hustším porostu hlídán matkou, která se většinou pase opodál. Po dvou týdnech života je schopné následovat stádo při útěku. Ve stáří jednoho měsíce již se nachází pravidelně v přítomnosti celého stáda. Mládě saje mateřské mléko celý rok, ale bylo by schopné se bez něho obejít již ve 4. měsíci života.[1]
Klisny dorůstají pohlavní zralosti ve třech letech, hřebci o rok později. Ve volné přírodě se dožívají 10-15 let, v zajetí i 40 let.[1]
Může docházet také ke vzájemnému křížení osla a koně. Tím dojde k vytvoření nového druhu. Pokud dojde k páření oslího samce a klisny koně narodí se mula. Naproti tomu mezek je potomkem oslice a hřebce koně. Tito potomci bývají často silní a odolní.[1]

Historie

Po celá tisíciletí byl osel využíván jako silné, houževnaté, tažné a nenáročné zvíře. Je schopný nést velmi těžký náklad na dlouhé vzdálenosti s minimálními nároky na množství i kvalitu vody.
Ještě nedávno jsme se s ním my Středoevropané mohli setkat pouze při svých cestách na Jadran či Balkán. Dnes se ale začíná toto zvíře chovat i u nás. Spíše ale jako domácí mazlíček k zábavě či práci na domácích farmách.
Domestikovali ho národy žijící v povodí Nilu. Nejznámějším druhem je zde osel núbijský. Kriticky ohrožen vyhubením je osel somálský. K jeho záchraně přispívá i chov v ZOO - u nás v Brně, Dvoře Králové nad Labem, Hodoníně, Liberci a Ústí nad Labem.
S oslem divokým se ve volné přírodě dnes již nesetkáme. Je vyhuben. Posledních 115 kusů přežívá v zoologických zahradách. Jejich hodnota je samozřejmě nevyčíslitelná.[2]
023 2 small.jpg
V období předdynastického Egypta byli oslové uctíváni. V roce 2002 byly v Abydosu (480 kilometrů na jih od Káhiry) nalezeny ostatky deseti oslů domácích. Pochází z doby asi tři tisíce let před naším letopočtem. Ostatky oslů byly umístěny v místech ceremoniální nekropole. Zde se podle tradičních představ pohřbívali dvořané. Z toho jasně vyplývá vysoký status oslů v tehdejším Egyptě. Kostry soumarů zde nalezených svědčí o tom, že se jednalo o zdravé jedince. Podle opotřebení kostí, kloubů i chrupavek je ale jasné, že byli určení k těžké a mnohaleté práci.[3] Člověk, který měl na rameni nožem vyřezaný hieroglyf osla, měl být údajně chráněn před zlým osudem.[1]
Symbol plodnosti v oslovi spatřovali staří Římané.[1]
Oslí mléko má výživnější hodnotu nežli kravské.[zdroj?] Starověké ženy ho proto považovaly za nepostradatelný prostředek k udržení krásné pleti.[zdroj?]

Jiné významy slova

Slovo osel se v přeneseném významu používá i jako nadávka, zejména při označení pomalu chápajícího nebo hloupého člověka. Vizte též anglickou variantu Jackass.

Tučňák

28. května 2010 v 13:11 | kattyss |  zvířata

Tučňák patagonský



Wikipedie:Jak číst taxobox Tučňák patagonský
Tučňák patagonský
Tučňák patagonský
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:ptáci (Aves)
Podtřída:letci (Neognathae)
Řád:tučňáci (Sphenisciformes)
Čeleď:tučňákovití (Spheniscidae)
Rod:tučňák (Aptenodytes)
Binomické jméno
Aptenodytes patagonicus
Miller, 1778
Rozšíření tučňáka patagonského
Rozšíření tučňáka patagonského
Tučňák patagonský (Aptenodytes patagonicus) je po tučňáku císařském druhým největším tučňákem a zároveň představují jediné dva zástupce rodu Aptenodytes. Tučňák patagonský dorůstá hmotnosti až 21 kg a délky těla 95 cm.
Jeho potrava sestává hlavně z ryb, krilu, korýšů a hlavonožců.


Rozmnožování

Kolonie tučňáků patagonských
Tučňák patagonský (ani tučňák císařský) si na rozdíl od ostatních druhů nestaví hnízda. Hnízdí v období antarktického léta (tzn. od našeho listopadu do dubna). Při námluvách lákají samci samici troubením se zdviženu hlavou. Pokud ta má zájem, následuje ho, zatímco samec kývá hlavou ze strany na stranu.
Na výchově mláděte se účastní oba rodiče. Ihned poté, co snese samice vejce, samec si je překutálí na nohy, které jej izolují od chladné země, a překryje jej kožním záhybem, který nemá v místě kontaktu s vejcem peří, aby dodával potřebné teplo. V sezení na vejci se oba rodiče střídají zhruba v pětidenních intervalech. Mládě se líhne po 52 až 55 dnech.
Rodiče se střídají i v krmení mláděte. Mládě do konce dubna přepelichá do druhého prachového peří a přibere na hmotnost kolem 11 kg. V té době dochází k nástupu zimy, snížení množství potravy v moři a odchodu rodičů z hnízdní kolonie.

Školky

Mláďata se proto sdružují do tzv. školek, kde jejich těsný kontakt zmenšuje výdej tepla. V tomto období je rodiče krmí jen každý druhý až třetí týden. Mláďata proto zhubnou na přibližně 2/3 původní hmotnosti. V říjnu dochází k opětovnému zvýšení množství potravy a rodiče proto přicházejí podstatně častěji. V průběhu prosince je prachové peří mláďat nahrazeno normálním a mláďata se vydávají samostatně lovit na moře. Vývoj mláďat trvá déle než u tučňáků císařských a tak vychová jen dvě mláďata za tři roky.

Související články

Literatura

  • Mykiska, Martin, Byl jsem rok v Antarktidě, Martin Mykiska, 2001
  • Veselovský, Zdeněk, Tučňáci, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1984


Klokan

1. května 2010 v 14:15 | kattyss |  zvířata

Klokanovití

Wikipedie:Jak číst taxobox Klokanovití
klokan rudokrký
klokan rudokrký
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:Savci (Mammalia)
Podtřída:Vačnatci (Marsupialia)
Řád:Dvojitozubci (Diprotodontia)
Čeleď:Klokanovití (Macropodidae)
Rody
  • Dendrolagus
  • Dorcopsis
  • Lagorchestes
  • Lagostrophus
  • Macropus
  • Onychogalea
  • Petrogale
  • Setonix
  • Thylogale
  • Wallabia

Klokanovití jsou druhá největší čeleď vačnatců (po vačicovitých) s 54 druhy v 11 rodech. Nezahrnuje však klokánkovité, kteří mají samostatnou čeleď, přestože se velmi klokanovitým podobají.

Výskyt

Klokani se vyskytují v Austrálii a Tasmánii, Nové Guineji a na přilehlých ostrovech. (Klokan rudokrký je uměle vysazený i v severní a střední Evropě.[1] Na přelomu 19. a 20. století byl chován i v Česku v oboře u Poděbrad.) Jsou to endemiti. Obývají nejrůznější biomy, od pouště po deštný prales.

Stavba těla

Zadní končetiny
Klokani mají dlouhou a úzkou lebku, většinou protáhlý čenich a hlavu, která vypadá drobná vzhledem k velikosti zbývajícího těla. Jejich vzrůst je střední až velký. Některé druhy dorůstají až do výšky dvou metrů. Váhy dosahují od 0,5 kg do 90 kg. Klokanovití jsou ploskochodci, mají dlouhou úzkou zadní tlapu a velmi silné zadní končetiny. Čtvrtý prst na zadní tlapě je nejdelší a nejsilnější, klokanovití ho ve značné míře používají k odrážení při skákání. Pátý (vnější) prst je také velký. Stejně jako všichni dvojitozubci jsou syndaktilní (druhý a třetí prst na předních končetinách je srostlý). Palec je někdy zakrnělý, ale obvykle úplně chybí. Většina druhů má mohutný a dlouhý ocas, který však není chapavý. Místo toho je spíš používán jako balancující či stabilizační orgán.

Pohyb

Kresba skákajícího klokana
K rychlému pohybu používá většina klokanů skákání snožmo. Ve vysokých rychlostech až okolo 50 km/h nechávají ocas ve vzduchu a udržují s ním jen směr a rovnováhu, zatímco při pomalejších rychlostech na zem kladou zadní končetiny i s ocasem. Při pomalém pohybu je skákání velmi neúčinné a stojí hodně síly, avšak při vysokých rychlostech je poměrně úsporné. Síla se ukládá do šlach na nohou a těžký ocas se kývá nahoru a dolů jako kyvadlo, čímž poskytuje příkon pohybové síly.
Většina klokanovitých nedovede pohybovat nezávisle svýma nohama, tudíž nemohou normálně chodit, musí poskakovat. Také nemohou chodit po zpátku, což jim přináší velké problémy, je-li před nimi uzavřena úniková cesta.
Pro pomalý pohyb používá klokan chůzi "po pěti": ze sedu se nadzvedne na předních nohách a ocasu, a přesune zadní nohy.
Velcí klokani pohybující se v křovinaté stepi skoky dlouhými až 11 m a rychlostí téměř 60 km/h se vyskytují na velkých územích. Jejich neustále se stěhující stáda jsou s to za jediný den urazit za pastvou dráhu až 100 km. Klokan rudý může vyvinout rychlost vyšší než 70 km/h, avšak jen na krátké vzdálenosti.

Potrava

Pasoucí se klokan hbitý
Klokani jsou býložravci, většina z nich spásá trávu a byliny. Dále se mohou živit kapradinami, výhonky, listy a lesními plody. Nevyhýbají se ani jedovatým rostlinám.
Tráva, kterou se živí, je velmi tuhá a její žvýkání silně opotřebovává zuby. Ačkoli mají klokani na každé straně čtyři páry stoliček, jen přední jsou využívány. Pokud se opotřebují a vypadnou, jsou nahrazeny dalšími. Občas se klokan dožije toho, že je opotřebován i poslední pár. Tehdy uhynou hladem. Jen klokanovi rezavému dorůstají stoličky po celý život.
Na rozdíl od ovcí, skotu a dalších placentálních býložravců, spásají klokanovití trávu a byliny velmi šetrně. Nikdy ji nevypasou až ke kořenům, čímž jí neznemožňují obnovení.
Všichni klokani dovedou přežvykovat. Velký svalnatý žaludek je rozdělený na několik částí a pojme mnoho potravy, která je trávena pomocí mikroorganismů.

Vývin a život

Novorozenec přisátý k matčině mléčné bradavce
Samice klokana obrovského s mládětem v břišním vaku
Klokanovití jsou podobně jako všichni savci živorodí. Novorozené klokáně je však po narození velmi nevyvinuté - je slepé a schází mu zadní končetiny. Přichytí drápky k matčině srsti a šplhá jen za pomoci svého čichu a hmatu k jejímu vaku, kde se přisaje na mléčnou bradavku. Matka mláděti neulizuje cestičku mezi chlupy, jak se dříve předpokládalo, ale jen čistí srst od porodní tekutiny. Ve vaku mu ztvrdnou koutky, tudíž dokonale drží. To bylo patrně příčinou, proč si dříve australští usedlíci myslili, že vyrůstají přímo z bradavky. Ve vaku saje mléko do chvíle, než se dovyvine. Samice má ve vaku čtyři ústí mléčných žláz, bradavky, v nichž se může vytvářet mléko s rozdílným složením. Mláděti se vytvoří zadní končetiny, začne vidět, uši se mu vzpřímí a naroste mu srst.
Kolem 7. měsíce mládě vystrčí hlavu z vaku, ochutná trávu, ale když je v nebezpečí, hned zaleze zpět do vaku. Do něj leze hlavou na před, takže ve vaku musí udělat kotoul. Ten je však brzy obsazen dalšími přírůstky, tudíž klokáně strká hlavu do vaku jen tehdy, když se chce napít. V 1. roce se již pase s ostatními, neleze již zpět do vaku, ale zůstává v blízkosti matky do 2. roku.
Délka života je kolem 9 až 18 let, někdy až 28 let.


Klokaní slepota

Choroba očí u klokanovitých je vzácná, ne však nová. Prvá úřední zpráva o klokaní slepotě byla podána ve středním Novém Jižním Walesu v roce 1994. Následující rok zprávy o jejich slepotě přišly i z jižních států Viktorie a jižní Austrálie. V roce 1996 se choroba rozšířila pouštěmi až do západní Austrálie. Australané se znepokojovali kvůli jejímu možnému přenosu na dobytek a lidi samé. Zkoumání v Australských živočišných zdravotních laboratořích (AAHL) v Geelongu objevilo virus zvaný Wallal ve dvou druzích komárů (mušek) nebo písečných much, které tento virus pravděpodobně přenášely. Zvěrolékaři sledováním klokaní populace objevili, že u méně jak 3 % klokanů vystavených viru se slepota projevila.

Lidé

Výstražná značka upozorňující na možnost přebíhání klokanů přes silnici
Klokaní maso v supermarketu
Pro australské domorodce byl klokan hlavní zdroj potravy. První Evropan, který měl možnost vidět klokany byl James Cook v roce 1700. Přistěhovalci se, podobně jako domorodci, živili klokaním masem. Dnes se prodává i v evropských restauracích.
Australští farmáři vidí v klokanech škůdce. Aby je zničili, otrávili farmáři vodu, takže v jedné oblasti v Západní Austrálii zahynulo během dvou měsíců 13 000 klokanů. Na jiné farmě otrávili během pěti let 90 000 klokanů a pobouřené noviny psaly: Symbol naší země krmíme strychninem. Dále farmáři věří, že mohou zahnat klokany ohněm. Také si myslí, že vypalováním se pastviny pohnojí. Vypalování však dobře snášejí nejodolnější, málo výživné trávy, které již ovcím nevyhovují, ale klokanům stále postačují. Kvalita pastvin se tak neustále zhoršuje. Vypalování pastvin se nepodařilo vymýtit dodnes a má na svědomí také zničující lesní požáry.
Přirozené prostředí klokanovitých se vlivem člověka mění a způsobuje stále větší ohrožení tohoto druhu. Zanešení králíci spásají klokanům trávu. Nebezpečí přináší i zavlečené lišky, které raději než králíky loví méně pohyblivá klokaní mláďata. Na Nové Guineji netrpí ztrátou přirozeného prostředí až v tak jako v Austrálii, stromovým druhům však ubývají lesy v důsledku nadměrného kácení.

Rody a druhy

Dendrolagus

Dorcopsis

Lagorchestes

Lagostrophus

Macropus

Onychogalea

Petrogale

Setonix

Thylogale