ctenipomaha

9. června 2011 v 13:58 | kattyss |  speciál
www.ctenipomaha.cz je super projekt, který pomáha různým lidem nebo nadacím.
Fungeje to tak: zaregistrujete se a podíváte se do svojí kategorie nebo o jednu výš,
potom si vyberete knížku ze seznamu, přečtete a uděláte k ní test. Test má 4 otázky
na 5 minut, když test neuděláte máte ještě 2 pokusy, tedy 3 celkem, další až za týden.
Až test uděláte podíváte se na nadace a vyberete si, která se vám bude líbit, té potom
darujete 50kč.
Já už udělala 4 knihy: Staré řecké báje a pověsti
Harry Potter: fénixův řád
Pán prstenů: společenstvo prstenů
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války









 

Čarodějův učeň

5. února 2011 v 10:45 | Kattyss |  Filmy, seriály

Čarodějův učeň

(The Sorcerer's Apprentice)

Délka:1hod 40min
Rok:2010
Země:USA
Popis:Balthazar Blake (Nicolas Cage) je čarodějným mistrem, který se v současném Manhattanu snaží ubránit město před svým úhlavním nepřítelem Maximem Horvathem (Alfred Molina). Balthazar na to ale sám nestačí a proto vyhledá pomoc Davea Stutlera (Jay Baruchel), zdánlivě obyčejného člověka, který v sobě ale ukrývá netušené možnosti, a učiní z něj navzdory jeho pochybám svého učně. Čaroděj svého nedobrovolného žáka v rychlosti zasvětí do základů tajného umění magie a kouzel a společně se tato neobvyklá dvojice pokouší s pomocí svých schopností postavit jedněm z nejagresivnějších - a nejzákeřnějších - čarodějů všech dob. Dave je nucen v sobě najít veškerou odvahu k tomu, aby jako Čarodějův učeň svůj výcvik přežil, zachránil město a získal srdce své vyvolené.


Film jsme mi líbil. Nicholas Cages opět zazářil,je dobře že tam jsou i neznámé tváře v hlavních rolích. Takže konečné hodnocení je to taková akční, dobrodružná, sci-fi/ fantasy, ale i pro občasé  zasmání.  





Buvol

2. února 2011 v 21:37 | Kattyss |  zvířata

Buvol africký

Wikipedie:Jak číst taxobox Buvol africký
Buvol africký
Buvol africký
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:sudokopytníci (Artiodactyla)
Čeleď:turovití (Bovidae)
Podčeleď:tuři (Bovinae)
Rod:buvol (Syncerus)
Druh:buvol africký
Binomické jméno
Syncerus caffer
Sparrman, 1779
Poddruhy
  • Buvol africký kaferský (S. caffer caffer)
  • Buvol pralesní (S. caffer nanus)
  • Buvol africký krátkorohý (S. caffer brachyceros)
Buvol africký (Syncerus caffer), také zvaný buvol kaferský, je mohutný býložravec afrických savan, jeho domovinou jsou rozsáhlé oblasti na jih od Sahary. Patří do takzvané "velké pětky. " nejnebezpečnějších zvířat Afriky.


Popis

Buvol africký je podobný domácímu skotu. Je mohutně stavěný, končetiny jsou poněkud kratší. Obě pohlaví mají rohy.
Rozlišujeme dva poddruhy: větší, savanovou formu, buvola kaferského (S. caffer caffer) a menšího pralesního buvola, S. caffer nanus. Oba poddruhy se mezi sebou mohou křížit.
Buvol kaferský je nápadný svojí velikostí: v kohoutku dosahuje výšky 1,4 m - 1,7 m, délka těla může překračovat čtyři metry. Vzrostlý býk může vážit až 900 kilogramů, krávy jsou asi poloviční. Srst je tmavá až černá. Rohy mohou být dlouhé až 1 m.
Buvol pralesní je výrazně menší, v kohoutku jen 100 až 130 cm vysoký, délka těla se pohybuje okolo tří metrů a váha se pohybuje okolo 200 kg. Samice jsou opět menší než býci. Srst je červená. Rohy má krátké, celkově je stavba těla přizpůsobena pohybu v hustém porostu.

Rozšíření

Celá střední a západní Afrika, savany a deštné lesy. Buvol kaferský preferuje otevřené savany s travním porostem, buvol pralesní žije v primárním deštném pralese.

Způsob života

Buvoli vždy žijí ve stádech. Přestože buvol kaferský se někdy sdružuje do tisícihlavých stád, buvoli žijí v menších rodinných skupinách tvořených 20-30 jedinci. Mezi kravami panuje hierarchické uspořádání, na vrcholu ale stojí dospělí samci. Staří býci žijí odděleně.
Pasou se v noci, přes den odpočívají ve stínu. Savanoví buvoli dávají přednost územím, kde mají přístup k vodě a mohou se chladit válením se ve vodě nebo v bahně.
Buvoli afričtí
Rozloha domovského okrsku jednoho stáda záleží na jeho velikosti, pohybuje se od 60 do 1000 čtverečních kilometrů.
Rozmnožování je vázáno na cykly období sucha a dešťů. Kráva je březí 340 dní, tele přichází na svět po období deštů, kdy je hojnost potravy. Po pěti až 15 měsících je odstaveno, s matkou zůstává až dva roky.
Buvoli jsou silná a rychlá zvířata, dokážou běžet rychlostí až 55 km/h a útočícímu predátorovi se urputně brání. Jediným přirozeným nepřítelem dospělého buvola je lev, telata někdy padnou za oběť hyenám.

Taxonomie

Buvol africký je jediným zástupcem rodu Syncerus. Asijský domestikovaný buvol domácí a ostatní asijští buvoli proto nejsou jeho blízkými příbuznými.


Buvol pralesní

Wikipedie:Jak číst taxobox Buvol pralesní
Buvol pralesní
Buvol pralesní
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:Sudokopytníci (Artiodactyla)
Čeleď:turovití (Bovidae)
Podčeleď:Tuři (Bovinae)
Rod:Buvol africký (Syncerus caffer)
Druh:Buvol pralesní (S. caffer nanus)
Binomické jméno
Syncerus caffer nanus
Boddaert, 1785
Buvol pralesní (Syncerus caffer nanus) africký tur. Je nejmenším poddruhem buvola afrického. Jeho přirozeným domovem jsou africké rovníkové pralesy, kde se živí zejména travami. Jeho hlavním přirozeným nepřítelem je levhart skvrnitý.

 


Krokodýl 2

1. února 2011 v 18:54 | Kattyss |  zvířata

Krokodýl americký 

Wikipedie:Jak číst taxobox Krokodýl americký
Krokodýl americký v Manzanille, Jalisco, Mexiko.
Krokodýl americký v Manzanille, Jalisco, Mexiko.
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:plazi (Reptilia)
Nadřád:archosauři (Archosauria)
Řád:krokodýli (Crocodylia)
Čeleď:krokodýlovití (Crocodylidae)
Rod:krokodýl (Crocodylus)
Binomické jméno
Crocodylus acutus
(Cuvier, 1807)
Rozšíření krokodýla amerického (zeleně).
Rozšíření krokodýla amerického (zeleně).
Krokodýl americký (Crocodylus acutus) je nejrozšířenějším ze čtyř druhů amerických krokodýlů. Obývá pobřeží Atlantského a Tichého oceánu na území Belize, Kolumbie, Kostariky, Dominikánské republiky, Ekvádoru, El Salvadoru, Guatemaly, Haiti, Hondurasu, Nikaragui, Mexika, Panamy, Peru, Spojených států a Venezuely (viz mapka). Množí se také na Kubě, Jamajce a Hispaniole. Ve Floridě v USA je počet volně žijících krokodýlů amerických odhadován na zhruba 2000 jedinců. Díky ilegálnímu lovu a ztrátě svého přirozeného biotopu je v mnoha oblastech krokodýl americký považován za ohroženého. Oficiálně je však v Červeném seznamu IUCN zařazen do kategorie zranitelných druhů .

Popis

Krokodýl americký má podobně jako všichni krokodýlovití čtyři krátké a silné končetiny, dlouhý a silný ocas, tělo i ocas pokrytý řadami tvrdých desek a silné a velké čelisti, které potřebuje při trhání potravy. Oči chrání zvláštní blány a stejně jako nozdry a uši jsou umístěny na vrcholu hlavy, což umožňuje, aby mohl zůstat zbytek těla skrytý pod vodou.
Jeho tmavě hnědé až načernalé zbarvení mu umožňuje splývat s vodou a překvapit tak svou kořist až neuvěřitelnou rychlostí. Je vůbec jedním z největších krokodýlů, jelikož samci dosahují délky až 5 m a hmotnosti 180-450 kg .
Krokodýl americký bývá poměrně často zaměňován s aligátorem severoamerickým, zvláště díky stejnému zbarvení, velikosti a areálu rozšíření. Spolehlivým odlišným znakem je jejich čenich, který má u aligátorů tvar písmena U a čenich krokodýlů připomíná spíše písmeno V. U čenichu však existuje i jiná, spolehlivá charakteristika. Pokud má aligátor tlamu zavřenou, jdou vidět pouze horní zuby, zato u krokodýla jdou vidět s uzavřené tlamy jak zuby horní, tak dolní.

Způsob života

Biotop

Obývá převážně sladkovodní, případně poloslané až slané vodní plochy jako jsou ústí řek, slaná jezera (zvláště jezero Enriquillo v Dominikánské republice), ale hlavně mangrové bažiny. Občas ho můžeme zahlédnout také v moři.

Potrava

Krokodýl americký se vydává za potravou v noci a loví především ryby a jiné vodní druhy živočichů jako jsou želvy a krabi, občas uloví i různé druhy ptáků. Ve více zalidněných oblastech má na svědomí časté zmizení domácích zvířat (převážně koz a ovcí). Mláďata se živí podobně jako u ostatních krokodýlů různými malými vodními bezobratlými. U krokodýla amerického bylo zaznamenáno již několik útoků na člověka, např. v Kostarice nebo v Guatemale nejsou zprávy o napadení člověka tímto druhem příliš ojedinělé. Útoky však nejsou tak časté a strašné jako u jeho větších a agresivnějších příbuzných krokodýla nilského nebo mořského.

Rozmnožování

Období hnízdění probíhá během období sucha a období námluv může být velice dlouhé, často i dva měsíce. Samice krokodýlů amerických si pro kladení vajec většinou vyhrabávají prohlubeň v zemi, ale pokud jsou vhodná místa pro tento typ hnízd zabraná či nedostupná, postaví samice většinou kopcovitá hnízda z jakéhokoliv přístupného rostlinného materiálu. Samice musí místo pro své hnízdo vybírat pečlivě, jelikož vody podél řek a bažin stoupají a časté záplavy způsobují na mláďatech vysokou úmrtnost. Proto si samice hnízda staví v období sucha, kdy jsou záplavy takřka minimální. V hnízdě je minimálně 20, častěji však 30 až 60 poměrně velkých vajec.
Líhnutí mláďat, které se koná zhruba po 90 dnech po kladení, přichází spolu s obdobím dešťů a mláďata měří po narození asi 25 cm. Míra rodičovské péče se jeví jako proměnná, jelikož některé samice jeví o ochranu hnízda poměrně menší zájem než druhá skupina samic, která u něj tráví většinu času, pomáhá co nejrychleji mláďatům z hnízd a aktivně je následně brání před jejich největšími predátory, které představují ptáci, divoké kočky a dokonce i velké druhy ryb. Samice mláďata opouští velice brzy - hned několik dnů po vylíhnutí

Krokodýl čelnatý

Wikipedie:Jak číst taxobox Krokodýl čelnatý
Krokodýl čelnatý v ZOO Bristol.
Krokodýl čelnatý v ZOO Bristol.
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:plazi (Reptilia)
Řád:krokodýli (Crocodilia)
Čeleď:krokodýlovití (Crocodylidae)
Rod:Osteolaemus
Binomické jméno
Osteolaemus tetraspis
Cope, 1861
Rozšíření krokodýla čelnatého.
Rozšíření krokodýla čelnatého.
Poddruhy
O. t. tetraspis Wermuth & Mertens (1961)
O. t. osborni (Schmidt (1919)) Wermuth & Mertens (1961)
Krokodýl čelnatý či krokodýl pralesní (Osteolaemus tetraspis) je jeden ze tří žijících zástupců čeledi krokodýlovitých žijící v Africe; jediný zástupce rodu Osteolaemus. Obývá převážně tropické oblasti Západní a západ Střední Afriky v rozmezí od Senegalu až k Angole, kde žije ve vodních tocích a jezerech. Rozeznáváme u něj dva poddruhy, poddruh O. t. tetraspis (krokodýl západoafrický) obývá spíše západní území areálu rozšíření, poddruh O. t. osborni (krokodýl osbornský) obývá tropické deštné lesy republiky Kongo.


Popis

Krokodýl čelnatý je nejmenší žijící krokodýl na světě a svým vzhledem připomíná spíše kajmana. Tělo dospělého jedince dosahuje délky kolem 1,5 m, občas může přesáhnout i hranici 1,7 m. Dospělci jsou na zádech zbarveni tmavě, nejčastěji černě, na bocích bývají občasné žluté skvrny, které však nejsou tak výrazné a časté jako u mláďat, která je mají i na hlavě a ocasu a která mají záda zbarvena obvykle hnědě. Břicho je jak u dospělců, tak u mláďat světlejší, nejčastěji do žlutava. Často bývá zaměňován se vzhledově podobným kajmanem černým (Melanosuchus niger).
V důsledku své malé velikosti a zvýšené bezbrannosti vůči svým predátorům má tento druh krokodýla silně obrněný krk, záda i ocas. Nápadný je i jeho dlouhý a široký čenich a nápadně vystouplé čelo, podle kterého získal i český název.

Ekologie a chování

Krokodýl čelnatý je pomalý plaz s převážně noční aktivitou. Jelikož je velice plachý, spatřit ho v přírodě je poměrně vzácnosností. Jako ostatní krokodýli je masožravec a živí se savci, velkými bezobratlými, převážně pak korýši. Pokud není dostatek jeho hlavní potravy, nepohrdne ani mršinou. Pokud se vydají za potravou, nevzdalují se až na výjimky příliš daleko od vody.
Krokodýl čelnatý je samotářský živočich, který přes den odpočívá většinou pod velkými kameny nebo v prohlubních, které si v zemi dělá. Jednotlivci, kteří k tomu postrádají správné podmínky většinou odpočívají mezi kořeny stromů, které se vyskytují v blízkosti místa, kde žijí.

Rozmnožování

Krokodýl čelnatý vyhledává společnost pouze v období páření. Samice staví kopcovitá hnízda na počátku období sucha, zhruba v rozmezí mezi květnem a červnem. Hnízdo je umístěné poblíž vody a tvoří ho hromada mokré, rozpadající se vegetace, která spolehlivě inkubuje vejce díky teplu vytvářeném hnijícím rostlinným materiálem. Samice kladou malé množství, nejčastěji kolem 10 vajec, ve výjimečných případech jich může v hnízdě být i 20. Mláďata se líhnou zhruba po 85 až 105 dních a po narození měří kolem 28 cm. Matka svá mláďata střeží jak v období inkubace, tak i neurčitou dobu po narození. Čerstvě narozená mláďata mají celou škálu přirozených predátorů, zvláště pak ptáků, větších ryb, savců a plazů, ale i jiných a větších druhů krokodýlů.
Krokodýl čelnatý v zoologické zahradě v Düseldorfu

Ochrana

V současné době krokodýli čelnaté nejvíce ohrožuje ilegální lov pro maso a hromadná ztráta jejich přirozeného biotopu, kterou způsobuje masivní odlesňování. Není však zdaleka tak ohrožený jako ostatní obyvatelé pralesa, jelikož několik populací obývá poměrně rozsáhlé území.
Ačkoli se vybrané kůže krokodýlů čelnatých používají v místních výrobnách kožených výrobků, není jeho kůže příliš kvalitní, což způsobuje i poměrně malý zájem o chov tohoto druhu v zajetí.

Kam do ZOO

V České republice chovají krokodýla čelnatého následující zoologické zahrady:

Krokodýl siamský

Wikipedie:Jak číst taxobox Krokodýl siamský
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:plazi (Reptilia)
Nadřád:archosauři (Archosauria)
Řád:krokodýli (Crocodylia)
Čeleď:krokodýlovití (Crocodylidae)
Rod:krokodýl (Crocodylus)
Binomické jméno
Crocodylus siamensis
Schneider, 1801
Rozšíření krokodýla siamského (zeleně).
Rozšíření krokodýla siamského (zeleně).
Krokodýl siamský (Crocodylus siamensis) je sladkovodní krokodýl původně obývající Indonésii (Borneo a možná Jávu), Brunej, východní Malajsii, Laos, Barmu, Thajsko a Vietnam. V současné době je však krikicky ohrožený a v mnoha těchto oblastech již vyhuben.
V přírodě preferuje pomalu tekoucí vody zvláště pak bažiny, řeky a některá jezera. Krokodýl siamský je středně velký krokodýl. Samci obvykle nepřekročí délku těla 3 m, občas mohou tuto hranici přesáhnout a dosáhnout tak max. 4 m. V zajetí však vzniklo několik kříženců, kteří mohou měřit i více. Dospělci jsou zbarveni tmavě hnědě s černými pruhy a skvrnami na těle i ocase. Mláďata jsou dospělcům poměrně podobná, jsou zlatavohnědě zbarvena s černými pruhy na ocase i těle. Dospělci se od nedospělých kusů liší i širším čenichem.
O způsobu života krokodýla siamského toho víme opravdu málo a většina poznatků pochází s poměrně složitého chovu. Loví převážně ryby k čemuž má přizpůsobený i dlouhý čenich, ale také obojživelníky, plazi a možná i savce. Zvířata dosahují pohlavní dospělosti zhruba v deseti letech. Krokodýl siamský si staví kopcovité hnízdo asi mezi dubnem a červnem a samice do něj klade zhruba 20 až 50 vajec. Inkubační doba trvá zhruba 80 dní a po úzkostlivém volání samice mláďata vysvobozuje z hnízda a přenáší k vodě. Jak dlouho a zda-li vůbec střeží matka svá mláďata po narození není jasné.

Ohrožení

Kvůli přílišnému lovu a masivní ztrátě lokalit patří krokodýl siamský mezi kriticky ohrožené druhy. Již v roce 1992 byl považován za vyhynulého a od té doby četné průzkumy a záznamy prokázaly přítomnost menší populace v Thajsku (čítající zřejmě dva jednotlivce), Vietnamu (zhruba méně než 100 jednotlivců) a větší populaci v Barmě a Laosu. V březnu roku 2005 ochránci přírody nalezli hnízdo s mláďaty krokodýla siamského v jižním Laosu v provincii Savannakhet. Naopak nejsou k nalezení žádné nedávné záznamy o existenci krokodýla siamského v Malajsii, Bruneji a Indonésii. Počet krokodýlů simských žijících ve volné přírodě se pohybuje zhruba kolem 5000 jednotlivců. Mnoho krokodýlů chovaných v zajetí jsou kříženci s krokodýlem mořským, ale je tu i několik "čistých" jednotlivců, kteří se chovají v několika krokodýlích rezervacích, zvláště pak v Thajsku.
V Thajském národním parku Bang Sida poblíž Kambodže existuje velice důležitý projekt zabývající se reintrodukcí krokodýlů siamských zpět do přírody. Díky tomuto projektu bylo do volné přírody, konkrétně do vzdálené a pro návštěvníka nedostupné řeky vypuštěno několik mladých krodýlů siamských

Krokodýl 1

1. února 2011 v 18:53 | Kattyss |  zvířata

Krokodýl nilský

Wikipedie:Jak číst taxobox Krokodýl nilský
Krokodýl nilský
Krokodýl nilský
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:plazi (Reptilia)
Řád:krokodýli (Crocodilia)
Čeleď:krokodýlovití (Crocodylidae)
Rod:krokodýl (Crocodylus)
Druh:Krokodýl nilský (Crocodylus niloticus)
Binomické jméno
Crocodylus niloticus
Laurenti, 1768
oblast rozšíření krokodýla nilského
oblast rozšíření krokodýla nilského
Krokodýl nilský (latinsky Crocodylus niloticus) je jeden z nejznámějších krokodýlů v Africe. Jeho název pochází z řečtiny. Slovo crocodylus znamená dlážděný červ, nilocticus zase z Nilu, čili dlážděný červ z nilu.

Výskyt

Krokodýl nilský žije téměř po celé Africe. Vyskytuje se všude kde se nachází voda např. močály, potoky, řeky, jezírka.

Popis

Krokodýl nilský je zbarven šedozelenou barvou a je relativně mohutný. Mezi prsty má plovací blány. Jeho ocas i hřbet je pokrytý výstupky. Hlava je úzká a dlouhá. Krokodýl nilský má 64 až 68 ostrých zubů muže s nimi jen kousat, ne žvýkat. Samec je podstatně větší než samice. Krokodýl nilský ve vodě plave díky mohutného ocasu který se hodí i k lovu. Druh většinou žije samostatně někdy i ve skupinách. Samci jsou agresivní a zabíjí i jiné krokodýly a mláďata. Rekordní délka krokodýla nilského je mezi 6 a 7 metry roku 2007 pozorovaný exemplář pojmenovaný Gustav a za dobrých podmínek se tento druh dožije nad sto let. V č.r. můžeme navštívit krokodýlí farmu ve Velkém Karlově na Znojemsku kde se nachází cca 240 krokodýlů nilských,ve všední dny jsou prohlídky každou celou hodinu.

Potrava

Krokodýl je dobrý lovec. Jeho oběti tvoří plazi, savci a ptáci. Díky svému ocasu dokáže vystřelit nad vodu a ulovit ptáka na větvi. Taktéž může chytit antilopy, jiné krokodýly, buvoly, lvy, gepardy nebo pakoně. V některých případech dokáže ulovit i malého slona nebo hrocha. Jeho velkou nevýhodou je to, že nemůže kousat, proto kusy masa polyká celé. Krokodýl má v čelistech neuvěřitelný stisk, dokáže jimi vyvinout sílu až 13 kN.

Rozmnožování

V období páření samice vydávají hluboké zvuky. Po páření si samice vykope díru hlubokou cca 50 cm do ní naklade 20 až 80 vajec dle velikosti samice. Vejce jsou velké cca 8 x 6 cm. Vejce zahrabává. Po dobu inkubace jámu hlídá před predátory jako jsou lidé, hyeny atd. Když se vylíhnou tak vydávají zvuky které přivolají samici nebo také predátora. Poté je matka odnáší do vody. Mláďata se poté rychle osamostatní.

Charakteristika

Krokodýl nilský je tmavě olivový až šedý s příčnými tmavšími páskami. Za horka vychází na břeh a sluní se. Má dlouhé čelisti a zuby vyčnívající z tlamy, i když je zavřená. Jako ostatní členové řádu Crocodylia může kousat, ale nemůže žvýkat potravu. Není to druh vhodný pro domácí chov.

Krokodýl mořský 

Wikipedie:Jak číst taxobox Krokodýl mořský
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:plazi (Reptilia)
Řád:krokodýli (Crocodilia)
Čeleď:krokodýlovití (Crocodylidae)
Rod:krokodýl (Crocodylus)
Binomické jméno
Crocodylus porosus
Schneider, 1821
mapa rozšíření
mapa rozšíření
Krokodýl mořský (Crocodylus porosus Schneider, 1821) je největší z dnes žijících krokodýlů a zároveň je dnes největším a nejmohutnějším plazem na světě. Dosahuje délky přes šest metrů (nepotvrzené rekordní exempláře údajně až 10 metrů) a hmotnosti více než jedné tuny. Největší řádně změřený jedinec dosahoval délky 6,3 metru a hmotnosti asi 1,2 tuny.
Obývá jižní a jihovýchodní Asii včetně Indonésie a objevuje se až u pobřeží severní Austrálie. Libuje si v mořích s teplejší vodou, nejraději ve vodách Indického a Tichého oceánu mezi Indií a Austrálii. Některé exempláře byly pozorovány na širém moři až tisíc kilometrů od břehů.
Přestože má na zadních končetinách mezi prsty plovací blány, tak je k plavání nepoužívá a plave pomocí vlnění svalnatého ocasu.
Je to nebezpečný dravec, při útoku dospělého jedince na člověka bývají zranění smrtelná, ročně má na svědomí zhruba 300 lidských životů. Dnes již není na pokraji vyhynutí. Lovci usilují o opětovné povolení lovu. Jeho vzácná kůže se využívá pro výrobu luxusních bot a kabelek. Po mase je poptávka v Asii.



































Krokodýl Johnstonův 

Wikipedie:Jak číst taxobox krokodýl Johnstonův
Krokodýl Johnstonův
Krokodýl Johnstonův
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:plazi (Reptilia)
Řád:krokodýli (Crocodilia)
Podřád:(Eusuchia)
Čeleď:krokodýlovití (Crocodylidae)
Podčeleď:(Crocodylinae)
Rod:krokodýl (Crocodylus)
Druh:krokodýl Johnstonův (C. johnsoni)
Binomické jméno
Crocodylus johnsoni
(Krefft, 1873)
areál rozšíření krokodýla Johnsonova
areál rozšíření krokodýla Johnsonova
Krokodýl Johnstonův (Crocodylus johnsoni Krefft, 1873) nazývaný též krokodýl australský je druh sladkovodních krokodýlů žijící na severním pobřeží Austrálie.

Synonyma

  • Crocodylus johnstoni Krefft, 1873

Popis

Oproti jiným druhům krokodýlů má delší končetiny, které mu společně s pružným ocasem umožňují rychlý pohyb po souši i na delší vzdálenosti. Tato vlastnost je důležitá v období sucha, kdy vysychají celé řeky a krokodýl johnsonův se může z vysychajícího jezírka přesunout.

Areál rozšíření

Krokodýl Johnsonův se vyskytuje v řekách na severním pobřeží Austrálie.


































Krokodýl filipínský

Wikipedie:Jak číst taxobox Krokodýl filipínský
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:plazi (Reptilia)
Řád:krokodýli (Crocodylia)
Čeleď:krokodýlovití (Crocodylidae)
Rod:krokodýl (Crocodylus)
Binomické jméno
Crocodylus mindorensis
Schmidt, 1935
Rozšíření krokodýla filipínského (zeleně).
Rozšíření krokodýla filipínského (zeleně).
Krokodýl filipínský (Crocodylus mindorensis) je druh krokodýla obývající pouze malá jezera a rybníky, malé říční přítoky a močály na Filipínách. Je znám i pod názvy mindorský krokodýl nebo filipínský sladkovodní krokodýl. V současné době je na Filipínách lov krodokýlů filipínských přísně zakázán, ale i přesto je stále ohrožován ničením svého přirozeného biotopu, vybíráním hnízd, ale také lovením ryb pomocí dynamitu , díky čemuž je v Červeném seznamu IUCN zařazen do kategorie kriticky ohrožených druhů. Patří vůbec mezi nejvíce ohrožované druhy na Filipínách. Odhaduje se, že ve volné přírodě žije již pouze 200 dospělých jedinců schopných rozmnožování . Ochranu v současné době provozuje filipínská Mabuwajská nadace  a Společnost pro ochranu krokodýlů a zoologický institut HerpaWorld v Mindoru .
Krokodýl filipínský nedorůstá takových rozměrů jako krokodýlové obývající slané vody a pocházející ze stejné oblasti, zato společným znakem je relativně široký čenich a vysoce obrněné tělo. Je to poměrně malý krokodýl, jelikož délka těla samců většinou nepřesáhne 3 m, samice jsou mírně menší. Mláďata jsou tmavě zbarvena, dospělci jsou obvykle zlatohnědí. Až do nedávna byl krokodýl filipínský také považován za poddruh krokodýla novoguinejského (Crocodylus novaeguinae) .O způsobu života krokodýla filipínského toho příliš mnoho nevíme. Živí se hlavně bezobratlími, občas i malými obratlovci. Samice staví relativně malé (1,5 na šířku × 0,5 m na výšku) kopcovité hnízdo, do kterého snese 7 až 20 vejcí. Inkubační doba trvá zhruba 85 dní a samice mláďatům poskytuje rodičovskou péči.

Liška obecná a polární

19. října 2010 v 20:35 | Kattyss |  zvířata

Liška obecná (šelma)

Wikipedie:Jak číst taxobox Liška obecná
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:psovití (Canidae)
Rod:liška (Vulpes)
Binomické jméno
Vulpes vulpes
Linné 1758
rozšíření lišky obecné
rozšíření lišky obecné
Liška obecná (Vulpes vulpes) je nejrozšířenějším divoce žijícím zástupcem šelem. Oblast jejího přirozeného výskytu zahrnuje Euroasii, Severní Ameriku a severní Afriku. Jako extrémně nebezpečný invazní druh je vedena v Austrálii, kam byla zavlečena v 19. století, a na ostrově Vancouver.
Liška je nejrozšířenější středně velkou šelmou České republiky a vlastně i celé severní polokoule. Je lovena pro kožešinu, případně jako sport (obzvláště ve Velké Británii a jí kulturně ovlivněných zemích), na kožešinu se i chová. Nepříjemné je, že slouží jako vektor různých nemocí, zejména vztekliny a že se někteří jedinci mohou (zejména v období, kdy krmí mláďata) specializovat na vykrádání kurníků či králíkáren.
Liška je oblíbenou postavou různých bajek a bájí, kde často vystupuje v roli chytrých a lstivých vítězících nad hloupějšími siláky. Ve zvířecí symbolice evropských národů ztělesňuje lstivost a vychytralost, jedná se ale o antropomorfismus.


Popis

Liška na sněhu
Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s krátkýma špičatýma ušima a dlouhým tlustým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška neliší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg, výjimečně může přesáhnout i 12 kg. Pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi jedinci založený na základě pohlaví) je nevýrazný.
Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje, břicho a konec ocasu žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá. U domestikovaných forem se vyskytují i další zabarvení. Zejména u rezavé formy existuje široká škála odstínů barev a diferencí ve velikosti různě barevných ploch, takže lze říci, že stejně zbarvené lišky prakticky neexistují. Trvalý chrup má 42 zubů podle vzorce 316/317. Mléčný chrup má pouze 28 zubů.

Chování (Etologie), rozmnožování a potrava

Liščí mládě
Hárání (kaňkování) přichází zpravidla v lednu a v únoru. V té době se o jednu lišku uchází několik samců a toto soupeření bývá doprovázeno zápasy. Vlastní páření se odbývá většinou uvnitř nory většinou v lese, málokdy na otevřené ploše nebo v polích. Liška si noru buďto vyhrabe nebo osidlí noru po jiné zvěři. Jedna má několik nor: jednu hlavní, kde jsou i mláďata, ostatní jsou rezervní pro případ nebezpečí, aby měla kam mláďata přenést.
V době kaňkování se lišky ozývají protáhlým chraptivým štěkotem. Názor na dobu březosti není jednotný. Udává se, že probíhá v rozmezí 50 až 56 dnů. Mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí. Průměrný počet je 4 na vrh, byly ale zaznamenány případy až třinácti. Prohlédnou asi za 14 dní a zhruba první tři týdny jsou závislá na matčině mléce. Masitou potravu začínají přijímat, když se jim zpevní chrup a čelisti.
Matka obstarává mláďatům masitou potravu zhruba podobnou, jako je ta, kterou konzumuje sama. Najdeme v ní různá mláďata zajíců, srnek či další zvěře nebo i nějakou uloupenou drůbež. Hlavní podíl ale tvoří většinou myši a hraboši. V chudších časech se může liška živit (resp. přiživovat) i brouky, žížalami a měkkýši. Potravu si občas zpestřuje a doplňuje různými plody. Není striktní lovec, vezme zavděk i zdechlinou. Svůj revír v okruhu 6-8 km si vyznačuje vizitkami, což je trus poznamenaný pachem žláz.
Zhruba po měsíci vycházejí liščata před noru a hrají si tam. K výměně chrupu dochází asi ve 4. měsíci věku. I tehdy zůstávají ještě společně s matkou a přespávají většinou v rodinné noře. Dojde-li stará liška k názoru, že nora byla odhalena (např. člověkem), přenese nebo dovede mláďata do jiné nory. Je pochopitelné, že se v její potravě vyskytuje také užitková zvěř, ale po většinu roku nikoliv v takovém množství, aby tato složka potravy převažovala nad ostatními.
Liška se dokáže pohybovat rychlostí 40 km/h, tedy asi jako pes.

Liška a nemoci

Lišky v zajetí
Lišky trpí prašivinou a též i vzteklinou; ty mohou přenést i na hospodářská zvířata a domácí mazlíčky. Vzhledem k nebezpečnosti druhé nemoci se pro její potlačení ve většině civilizovaných zemí praktikuje program očkování skrze imunizační návnadu.

Liška a lidé

Liška získala pověst chytrého, někdy i vychytralého zvířete a takto také vystupuje v mnoha literárních dílech, zajímavé je, že se tak děje v mnoha kulturách.
V eskymáckých mýtech vystupuje hned v mýtu o stvoření světa, kde chce ponechat vládu tmy, v tom jí zabrání zajíc, někdy havran.
Pravděpodobně nejstarším literárním dílem, kde vystupuje liška, je sumerský mýtus Enki a Ninchursanga. Již v tomto mýtu je liška považována za chytrou, proto je požádána bohem Enlilem, aby našla a přivedla uraženou bohyni Ninchursangu, což liška provede.
V Řecku se v literatuře liška objevuje např. v Ezopových bajkách hned několikrát, ačkoliv zde není vždy ten, kdo někoho přechytračí, ale někdy je i ona přechytračena.
Liščí moudrost naznačuje i latinské přísloví "Vulpes non iterum capitur laqueo", které se překládá jako "Liška se nedá chytit dvakrát".
Ve středověku byla liška poměrně populární zvíře, o čemž svědčí i fakt, že pronikla do heraldiky, na štítu měli lišku např. vladykové z Úloha. Popularitu lišky dokazuje i fakt, že se stala jedním z atributů svatého Bonifáce.
Ve snáři lze najít hned několik lišek a vysvětlení, co to znamená, častá jsou vysvětlení, která nějak souvisí se sexualitou.
V novověku liška vystupuje v mnoha pohádkách (např. O chytré kmotře lišce, O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce, atp. ), zároveň se dostala do znaků a log firem a nakonec i do názvů vojenských operací a přezdívek vojenských velitelů.
Přezdívka odkazující na lišku u válečných velitelů je nejčastěji přidělována zkušeným válečníkům, kteří dovedně využívají lsti a kladení různých pastí k poražení silnějšího protivníka. Příkladem může být maršál Rommel, známý jako Liška pouště.

Myslivost

Liška obecná je myslivci považována za škodnou a je povolen její celoroční odstřel. Odborníci argumentují jejím přemnožením (únosný stav je jedna liška na 500 ha, stavy jsou často dvacetinásobně vyšší) a rizikem přenosu vztekliny na jiná zvířata nebo člověka. Faktem ovšem je, že od doby zavedení orální vakcinace byla u lišek vzteklina zaznamenána naposledy v roce 2002, a i řadu let předtím se jednalo spíše o ojedinělé případy.
Myslivci mohou využit více způsobů odstřelu, a to:
  • norování - za pomoci loveckého psa (tzv. norníka) je liška vytlačena lišku z nory, liščata pes vynese po odstřelu lišky
  • hon - při honu na drobnou zvěř je možno lišku odstřelit
  • čekaná - pomocí stop lze najít místo kde se zdržuje nebo její noru, a na těchto místech se pak čeká, až se liška objeví, popř. se pokládají návnady - tzv. újedě, tedy kusy masa sloužící jako návnada
  • šoulačka - pomocí stop, nebo loveckého psa, který může lišku vystopovat dojde k odstřelu

Liška polární

Wikipedie:Jak číst taxobox Liška polární
Liška polární (Vulpes lagopus)
Liška polární (Vulpes lagopus)
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:psovití (Canidae)
Rod:liška (Vulpes)
Binomické jméno
Vulpes lagopus
(Linné, 1758)
areál rozšíření lišky polární
areál rozšíření lišky polární
Liška polární (Vulpes lagopus), někdy zvaná pesec (jindy však může název pesec označovat jen jednu barevnou formu tohoto druhu) je psovitá šelma, dříve klasifikovaná jako jediný druh rodu Alopex, ale zjistilo se, že rod Alopex patří do rodu Vulpes.
Žije v severních částech Evropy, Asie, Ameriky, na další místa (např. Aleutské ostrovy) byla často vysazována kvůli obchodu s kožešinami. Její srst je v zimě hustá a dlouhá, bílé nebo šedobílé barvy, zatímco letní srst je krátká a méně hustá, šedé či černé barvy. V zimě jí sněhobílá srst slouží jako dokonalé ochranné zbarvení. V létě srst zhnědne nebo zšedne, aby se liška snáze skryla mezi kameny a rostlinami.
S létem lišky mění své životní území. Na jaře a v létě se rozmnožují. Samice je březí 49 - 56 dní. Ve vrhu je kolem 3 - 12 mláďat, ale to je velice vzácné. Léto tráví v tundře a na zimu se stahuje na ledová pole. Potrava lišky polární je především tvořená z lumíků, ptáků, drobných hlodavců a vybírání ptačích hnízd, přiživuje se i na zbytcích kořisti ledních medvědů. V zimě slouží jako potrava vyvrhnuté ryby z moře.
Délka těla: cca 60 cm
Délka ocasu: cca 40 cm
Výška : cca 30 cm
Hmotnost: 4,5 - 8 kg
Polární lišky žijí v trvalých párech. V tomto období obývají lišky podzemní doupata : jejich nory se 4 až 13 východy tvoří labyrint o ploše 30 m². Lišky se ke svým norám vracejí každé léto a rozšiřují noru.
Zimní srst
Letní srst

Vydra říční,severoamerická,malá,mořská

17. října 2010 v 19:15

Vydra říční 

Wikipedie:Jak číst taxobox Vydra říční
Vydra říční
Vydra říční
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:lasicovití (Mustelidae)
Podčeleď:vydry (Lutrinae)
Rod:vydra (Lutra)
Binomické jméno
Lutra lutra
(Linné, 1758)
Rozšíření vydry říční (červeně).
Rozšíření vydry říční (červeně).
Vydra říční (Lutra lutra) je známá lasicovitá šelma a jediný druh vydry vyskytující se na území České republiky. Všeobecně je rozšířená v Evropě, Asii a severní Africe, kde ji můžeme spatřit poblíž stojatých i tekoucích vod, občas se dostane až do moře nebo oceánu, přičemž však požaduje pravidelný přístup k sladké vodě.

Popis

  • Hmotnost: 3-10 kg
  • Délka těla: 57-80 cm
  • Délka ocasu: 27-55 cm
Vydra říční je velká lasicovitá šelma s protáhlým, štíhlým tělem, krátkými končetinami s plovacími blánami a svalnatým, zužujícím se ocasem. Má krátkou světle až tmavě hnědou srst s bílou spodinou. Přítomnost vydry říční můžeme zaznamenat i podle trusu protáhlého tvaru se zbytky rybích šupin nebo kůstek. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší.

Chování

Vydří nora
Vydra říční žije po většinu roku samotářským způsobem života. Je vysoce teritoriální a žije na území mnohdy větším jak 30 km, které si značí trusem. Velikost teritoria je značně proměnlivá a závisí na množství potravy a kvalitě vod. Své teritorium si však střeží proti jedincům stejného pohlaví, což nám často umožňuje zaznamenat, že se dvě rozdílná teritoria jedinců různého pohlaví překrývají.
Vydra je skvělý plavec a potápěč a ve vodě může vydržet i déle jak 5 min, přičemž může uplavat až 400 m. Na lov se ve většině lokalitách vydává až v pozdní části odpoledne, kdy není sluneční záření tak silné. Vyhrabává si poměrně dlouhou noru s doupětem v hlinitých březích nebo pod kořeny stromů, přičemž do ni bývá často vchod pod vodní hladinou, čímž se stává nepřístupnějším pro mnoho vydřích predátorů. Za jeden den zkonzumuje vydra říční velké množství potravy. Živí se přitom především vodními živočichy, zvláště pak rybami, občas i měkkýši, obojživelníky, drobnými savci nebo mladými vodními ptáky.
Pářit se může v různých částech roku, od února do června. Páření přitom probíhá ve vodě. Délka březosti je značně proměnlivá, ale nejčastěji trvá 63 dnů, přičemž občas dochází i k utajené březosti. V jednom vrhu bývá jedno až čtyři mláďata, která se rodí slepá a téměř neosrstěná. Oči se jim otevírají po 31-34 dnech života, s matkou zůstávají jeden rok a pohlavní dospělosti dosahují ve druhém až třetím roce života. V přírodě se mohou dožít i více jak 18 let.

Ochrana

Fischotter Lutra lutra1.jpg
Během 20. století byl v některých lokalitách jejího areálu rozšíření zaznamenán až drastický pokles volně žijících vyder díky jejich náchylnosti na vodu znečištěnou jedovatými látkami, ale svůj podíl na tom jistě má i ilegální lov pro vysoce ceněnou kožešinu a ztráta přirozeného biomu.
V mnohých částech Evropy se však díky přísným záchranářským opatřením podařilo stav vydry říční znovu stabilizovat. V mnoha státech také platí přísná ochranářská opatření až dodnes a ze jeho porušení se vybírají přísné pokuty.
Ani České republice, kde je v současné době vyhodnocena jako kriticky ohrožený druh, se nevyhnul vysoký pokles populací. Dnes ji můžeme zastihnout kdekoliv na vhodných tocích, ale nejhojněji se vyskytuje na Plzeňsku, Šumavě, jihočeské pánvi na Českomoravské vrchovině, vzácněji pak na Ohři, v severozápadních Čechách nebo na Dyji.
Ochranou vydry v Česku se zabývá Český nadační fond pro vydru.

Vydra severoamerická

Wikipedie:Jak číst taxobox Vydra sevroamerická
Vydra sevroamerická
Vydra sevroamerická
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:Živočichové (Animalia)
Kmen:Strunatci (Chordata)
Třída:Savci (Mammalia)
Řád:Šelmy (Carnivora)
Čeleď:Lasicovití (Mustelidae)
Rod:Vydra (Lontra)
Druh:Vydra severoamerická (Lontra canadensis)
Binomické jméno
Lontra canadensis
Johann Christian Daniel von Schreber, 1777
Vydra severoamerická Lontra canadensis patří mezi kunovité šelmy. Žije v jezerech, řekách, bažinách a skalnatých mořských pobřeží. Živí se rybami, korýši a obojživelníky.

Synonyma

  • Lutra canadensis

Způsob života

Žije osamoceně s výjimkou období páření. Sídlí podél říčních břehů, u břehů jezer a u mořského pobřeží. Její teritorium je dlouhé 5 -25 km.

Potrava

Živí se převážně rybami, ale nepohrdne ani hryzci nebo kachňaty. Loví ve dne.

Velikost

  • délka těla je 66-107 cm
  • délka ocasu 30-40 cm
  • hmotnost 8-12 kg

Rozmnožování

Doba březosti se pohybuje okolo 10-12 měsíců, samička rodí 1-5 mláďat a kojí je 4 měsíce.






Vydra malá

Wikipedie:Jak číst taxobox Vydra malá
Vydra malá v ZOO Melbourne, Victoria, Austrálie.
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:lasicovití (Mustelidae)
Podčeleď:vydry (Lutrinae)
Rod:vydra (Aonyx)
Binomické jméno
Aonyx cinerea
Illiger, 1815
Vydra malá či vydra asijská (Aonyx cinerea) je nejmenší druh vydry na světě.
Tato půvabná vydra obývá převážně mangrové bažiny a sladkovodní mokřiny v Bangladéši, jižní Indii, Číně, Taiwanu, Indočíně, Poloostrovní Malajsie, Indonésie a ve Filipínách, kde preferuje život poblíž vody.
Plně dospělé vydry měří přibližně 0,9 m od čenichu až k ocasu a dosahují hmotnosti do 5 kg. Živí se drobnými vodními živočichy, jako jsou ryby, žáby, kraby, raci nebo korýši.
Vydra malá má tmavou, většinou tmavě hnědou srst, která může být po namočení zbarvena i do černa. Obzvlášť nápadné jsou jejich přední končetiny, na kterých se drápy neprodlužují nad masitými koncovými vycpávkami. To jim umožňuje skvěle zvládat koordinaci při lovu své kořisti ve vodě.
Vydra malá žije ve skupinách, tvořených z početných rodin.
Kvůli pokračující lokalitní ztrátě, znečištění vod a lovu v některých oblastech je vydra malá ohodnocena v Červeném seznamu IUCN jako téměř ohrožený druh.
Tento druh byl dříve nesprávně považován za jediného člena rodu Amblonyx, ale následná DNA analýza (provedená Koepfliem a Wayneem v roce 1998) prokázala, že patří do rodu Aonyx. Problémy se vyskytly i v pojmenování druhu, což mělo za následek, že jsme se dříve mohli setkat i s latinským názvem Aonyx cinereus nebo Aonyx cinierea. Nicméně aktuální latinský název je Aonyx cinereus, ačkoli se i v dnešní době můžeme setkat s názvem Aonyx cinerea.


















Vydra mořská

Wikipedie:Jak číst taxobox Vydra mořská
Vydra mořská
Vydra mořská
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:šelmy (Carnivora)
Čeleď:lasicovití (Mustelidae)
Podčeleď:vydry (Lutrinae)
Rod:vydra (Enhydra)
Binomické jméno
Enhydra lutris
Carl Linné, 1758
Vydra mořská (Enhydra lutris) neboli kalan je největší masožravá šelma z čeledi lasicovitých.

Areál rozšíření

Obývá mořské pobřeží Tichého oceánu od Japonska, přes asijské pobřeží Ruska a Aljašku až po Kalifornii.

Potrava

Živí se převážně rybami, mořskými ježovkami, mlži, hlavonožci a dalšími živočichy. Jen mořských ježovek zkonzumuje denně několik kilogramů. Vydra mořská je hravá a zvědavá a tyto její vlastnosti spolu s nádhernou kožešinou zapříčinily, že je člověk na některých místech téměř vyhubil.

Rozměry

  • Délka: 120 - 145 cm
  • Délka ocasu: 30 - 33 cm
  • Hmotnost: samec 22 - 45 kg, samice 15 - 32 kg
  • Délka života až 30 let

Rozmnožování

Rodí 1 mládě, ojediněle 2.



Potkan

17. října 2010 v 19:06 | Kattyss |  zvířata

Potkan

Wikipedie:Jak číst taxobox potkan
Potkan
Potkan
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:hlodavci (Rodentia)
Čeleď:myšovití (Muridae)
Rod:potkan (Rattus)
Binomické jméno
Rattus norvegicus
(Berkenhout, 1769)
Mapa rozšíření potkana ve světě
Mapa rozšíření potkana ve světě
Potkan nebo potkan obecný (Rattus norvegicus) je hlodavec rodu Rattus často zaměňovaný s krysou obecnou (Rattus rattus). Základním rozpoznávacím znakem je jeho lysý a šupinatý ocas, u kořene nápadně zesílený, který je kratší než tělo. Hlava je zepředu mírně zaoblená, oči jsou drobné. Slabě osrstěné ušní boltce jsou krátké (při přehnutí nedosahují k očím). Ve zbarvení hřbetu převládá šedohnědý až hnědý odstín, spodní strana těla je šedavá. Ocas je svrchu tmavší než vespod. Samice má 6 párů mléčných bradavek. Potkan se dožívá 3-4 let v laboratorních podmínkách, v přírodě až dva roky.


Popis

Potkan je středně větší myšovitý hlodavec. Délka těla bývá v rozmezí 160-270 mm, ocas je kratší než tělo a měří 130-200 mm. Velikost zadních tlapek činí 30-45 mm, uši mají 18-22 mm. Dosahuje hmotnosti 140-500 g, v zajetí až do 900 g. Samci jsou robustnější, samice bývají až o 1/3 menší.

Odlišení od krysy

Potkan je obvykle mohutnější než krysa. Jeho zbarvení bývá obvykle světlejší, i když se vyskytují i krysy stejně zbarvené jako potkani. Pro odlišení obou druhů lze použít následující konkrétní znaky:
Porovnání hlavních rozdílů
  • Ocas: potkan má ocas s šupinatým povrchem, který je u kořene silnější. Shora bývá tmavší než ve spodní části. Je kratší než tělo. Oproti tomu krysa má ocas delší než tělo nebo aspoň stejně tak dlouhý. Je štíhlejší a jednobarevný.
  • Uši: potkan má zřetelně menší uši které přehnuté dopředu nedosahují až k oku; boltce jsou krátce osrstěné.
  • Oči: potkani mají oči menší než krysy.
  • Hlava: potkan má hlavu vpředu zaoblenou, zatímco krysa špičatější. Na lebce lze také najít výraznější rozdíl - mozkovna krysy má hruškovitý tvar, zatímco u potkana jsou obě boční strany mozkovny rovné a rovnoběžné.
  • Mléčné bradavky: samice potkanů mají 6 párů mléčných bradavek oproti 5 párům u krys.
Rozdíl je také v chování obou druhů: potkan vyhledává spíše vlhčí polohy, zatímco krysa jen sušší.

Rozšíření

Rozšíření potkana v České republice
Potkan je kosmopolitní a synantropní druh. Rozšířil se s rozvojem námořní dopravy z bažinatých oblastí východní Asie do mnoha končin světa, zejména do Evropy a Severní Ameriky. Přestože se začal rozšiřovat později než krysa obecná, větší přizpůsobivostí a schopností žít ve vlhkém prostředí ji na mnoha místech nahradil (zejména ve vnitrozemí).Ve střední Evropě se jeho hojnější výskyt datuje asi od 18. století.
V Česku se vyskytuje prakticky na celém území ve všech nadmořských výškách: v Krkonoších byl nalezen i v horských chatách na hřebenech ve výšce 1400 m.

Způsob života

Potkani jsou čilí hlavně v noci, nejvíce po setmění a před rozedněním. Dobře plavou a šplhají, na rozdíl od krysy však obvykle neběhají po trámech v podkroví a po střechách. Jsou velmi ostražití a v nebezpečí dokážou být agresivní. Doupě si budují většinou na zemi nebo nad ní, často si však pod podlahou vyhrabávají nory.
Potkani v přírodě žijí v koloniích v počtu kolem několika desítek jedinců s hierarchickým uspořádáním. Alfa zvířata - zpravidla zakladatelé skupiny - ovlivňují celou kolonii. Naproti tomu jsou ve skupině i zvířata velmi podřízená - mohou to být potomci jiného páru skupiny či staří potkani, kteří jsou permanentně terorizováni zbytkem kolonie (potkan podobně jako člověk silně podléhá stresu a toto je způsob "odreagování se"). Těmto jedincům je také upírána potrava, mají funkci "ochutnavače". Při objevu neznámé potravy jsou to často oni, kdo ji okusí jako první. Pokud tento "test" přežijí, zdroj pak ochutná i zbytek skupiny. Právě to je jeden z aspektů, proč potkan často odolává jedům a dalším návnadám "na krysy". Život této kolonie se trvale odehrává v jedné oblasti o rozloze cca 6 km²,na které členové kolonie získávají potravu a brání svoje území.
Potkan patří mezi jedny z nejinteligentnějších hlodavců v přírodě. Díky přizpůsobivosti svého organizmu a hierarchii potkaních kolonií je schopen přežít i působení důmyslných hubících prostředků. Proto se stal součástí všech velkých měst a větších lidských obydlí, kde mnohem snadněji najde potravu a vhodné podmínky pro přežití.

Rozmnožování

Samice mívá pářící období několikrát do měsíce. Březost trvá 21 až 24 dní, v jednom vrhu mívá obvykle 4 až 7 mláďat, (jiné údaje udávají 6-10 mláďat), ale není výjimkou vrh o počtu 15 mláďat. Mláďata se rodí holá a slepá, plně osrstěná bývají do 14 dnů, oči otevírají během 14. - 16. dne. Do 3 týdnů jsou kojena. Plně samostatná jsou přibližně po měsíci. Pohlavní dospělost udávají zdroje různě od 2 do 4 měsíců.
Samice odchovává 3 vrhy do roka, ve výborných podmínkách může mít 5 a více vrhů. Zabřeznout může - podobně jako většina dalších myšovitých - už 24 hodin po porodu.
Samice potkanů mají schopnost v rané fázi březosti ukončit tuto březost během nevhodných podmínek nebo zejména z důvodu, že se setká s vhodnějším samcem s lepším genetickým potenciálem.

Potrava

Potkan je všežravec, většina jídelníčku se skládá cca z 60-80 % z různých semen trav a obilovin či zeleniny, zbytek tvoří bílkoviny z ptačích vajec (konzumuje vejce domácích i vodních ptáků) nebo masa. Podle jiných údajů však u něj převažuje živočišná potrava. Při nedostatku jiné potravy je schopen napadnout větší zvířata až do velikosti králíka. Denně zkonzumuje potravu v množství asi desetiny své tělesné hmotnosti.
Potkan jako jakýkoli jiný hlodavec potřebuje obrušovat své hlodavé zuby, které obrušuje nejčastěji na tvrdším druhu potravy (chleba, větve), ale je schopen se podobně jako myš prokousat skrz beton nebo slabší druhy pletiva a kabelů (slitiny mědi a hliníku a podobně měkké kovy).

Nepřátelé

Přirozenými nepřáteli potkanů jsou lasicovité šelmy (tchoř a hranostaj) a výr velký.Mláďata potkanů loví taky menší sovy - sova pálená a kalous ušatý.

Laboratorní potkan

Potkan se začal v 50. letech 20. století používat pro laboratorní účely díky vhodným rozměrům, snadnému odchovu a své inteligenci. Pro laboratorní účely se používá domestikovaná varieta Rattus norvergicus var. alba, která má sníženou schopnost přenášení chorob. V 80. - 90. letech 20. století se potkan rozšířil do domácností, kam jej donesli někteří ze zaměstnanců laboratoří. Postupem času vznikaly křížením odlišné barevné variety a potkan si získal na popularitě.

Poddruhy

  • Potkan obecný (Rattus norvegicus norvegicus)
Nejvíce rozšířený poddruh ve volné přírodě a ve světě.
  • Potkan východní (Rattus norvegicus caraco)
Pravděpodobně poddruh rozšířený v Asii a Rusku.

Veverka obecná a veverka prevostová

17. října 2010 v 19:00

Veverka obecná

Wikipedie:Jak číst taxobox Veverka obecná
Veverka obecná
Veverka obecná
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída:čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:hlodavci (Rodentia)
Čeleď:veverkovití (Sciuridae)
Rod:veverka (Sciurus)
Binomické jméno
Sciurus vulgaris
Linné, 1758
Rozšíření veverky obecné (červeně).
Rozšíření veverky obecné (červeně).
Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je středně velký hlodavec z čeledi veverkovitých (Sciuridae) obývající široké území v rozmezí od západní Evropy až po východní Asii. V České republice ji nalezneme v lesích všech typů, parcích, alejích, větších zahradách nebo hřbitovech se stromovým porostem.

Popis

Černá forma veverky obecné
Hnědá forma veverky obecné
Veverka obecná obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako "pokrývku" těla při spánku, je 15 až 20 cm dlouhý. Veverka se dokáže pohybovat rychlostí 19 km/h.
Charakteristickým znakem pro veverku obecnou jsou střapce chlupů na ušních boltcích směřující do špičky a viditelné především v zimním období. Stejně jako většina stromových veverek má i naše veverka ostré a zakřivené drápy, které jí pomáhají při lezení po větvích stromů. Ve světě bývá často zaměňována s blízce podobným čikarím červeným (Tamiasciurus hudsonicus), obývajícím Severní Ameriku a veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), která obývá zvláště Severní Ameriku a západní Evropu. Zbarvení srsti veverky obecné se liší podle lokality rozšíření a období, ale vždy je srst na břiše a hrdle zbarvená krémově až bíle. U pohlaví není vyvinut sexuální dimorfismus. V Česku se nejčastěji objevuje červená a černá forma, ve světě není výjimkou ani šedá nebo čistě bílá forma. Veverce obecné se mění srst dvakrát ročně, a to z letní na zimní a ze zimní znovu na letní. Zimní srst je hustější a o něco tmavší než letní a veverkám narůstá v rozmezí mezi srpnem a listopadem.

Chování

Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. V dutinách stromů, někdy i na tlustších větvích, obývá v průměru 25-30 cm velké hnízdo tvořené mechem, listy, trávou a kůrou. Není teritoriální a domácí území jednotlivých jedinců se značně překrývají.
Veverka je aktivní přes den, ale ve vrcholné části dne je většinou ukryta ve svém hnízdě, přičemž se vyhýbá teplu a větší viditelnosti vůči predátorům, mezi které patří především kuna lesní, kočka divoká, liška obecná, lasice kolčava, která loví především mláďata, ale také větší dravci, např. káňata lesní nebo sovy. V zimě nehibernuje, ale tráví ve svém hnízdě větší dobu než v létě.

Potrava

Veverka pojídající ořech
60 až 80 % dne tráví hledáním potravy, kterou tvoří především semena šišek, houby, které si suší ve svých hnízdech, ptačí vejce, různé plody, např. oříšky, ale občas si pochutná i na čerstvé míze. Část nalezené potravy si uschovává do svých "spižíren" v dutinách stromů, které ji poskytují výbornou zásobárnu potravy v nejtěžších obdobích. Při konzumaci potravy přitom sedí jako většina veverkovců "na bobku", přičemž si potravu drží v předních končetinách.

Rozmnožování

U některých jedinců probíhá páření již na konci zimy, tedy během února a března, většinou je však obvyklejší doba páření v letním období, během června a července. Samec svou partnerku nachází díky pronikavému pachu, který samice vypuzuje. Po setkání dvou partnerů začne samec svou partnerku honit po stromech a tak činí až do hodiny před spářením. Před rozmnožováním se také samice vykrmují s cílem přibrat na váze, jelikož obecně platí, že samice s vyšší hmotností rodí více mláďat než samice s hmotností nižší.
Dva týdny staré mládě
Samice může mít i dva vrhy za rok, přičemž jeden vrh obsahuje obvykle 3 až 4 mláďata, která se rodí po 38 až 39 denní březosti. Mláďata se rodí slepá a téměř holá a po narození váží 10 až 15 g. Plně osrstěna jsou po 21 dnech života, oči se jim otevřou po čtyřech týdnech a chrup se jim plně vyvíjí až po 42 dnech, kdy začínají požírat pevnou potravu. Samice je však kojí až do jejich odstavení, tedy do 8 až 10 týdnů po narození.
Nejvíce, 75 - 85 % mláďat přitom umírá během svého prvního zimního období. Samice dosahuje pohlavní dospělosti zhruba v druhém roce života, samci o něco později. Veverka obecná se v přírodě dožívá průměrně 3 let, v zajetí se může tato hranice vyšplhat až na 10 let.

Ohrožení

Finská veverka obecná.
Ve Finsku se ročně uloví tři až čtyři tisíce veverek obecných. Poté, co začaly být v roce 1929 chráněny, se nastěhovaly z lesů do parků.
Veverka obecná je ve většině států Evropy chráněným druhem. To platí i v České republice, kde je v současnosti podle vyhlášky 395/1992 Sb. vyhodnocena jako ohrožený druh. V posledních letech u nás totiž došlo k příkrému poklesu početnosti tohoto druhu a z původních 60-110 tisíc kusů ulovených ročně ve 20. letech 20. století se počet ulovených veverek o 50 let později snížil pouze na několik stovek jedinců. Z celosvětového pohledu však nejde o druh nijak zvlášť ohrožený a v Červeném seznamu IUCN jej nalezneme v kategorii málo dotčených druhů. V některých částech světa se již od starověku loví pro svou srst, ale v současné době ji nejvíce ohrožuje spíše ztráta lesů - jejího přirozeného biomu. V jiných částech světa, např. ve Spojeném království, se potýkají s jiným problémem, a to vytlačováním veverky obecné úspěšnějším druhem - veverkou popelavou

Veverka Prévostova

Wikipedie:Jak číst taxobox Veverka Prévostova
veverka Prévostova
veverka Prévostova
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:hlodavci (Rodentia)
Čeleď:veverkovití (Sciuridae)
Rod:veverka (Callosciurus)
Binomické jméno
Callosciurus prevostii
Desmarest, 1822
Veverka Prévostova (Callosciurus prevostii) je stromová veverka z tropických deštných lesů jihovýchodní Asie.

Popis

Velikostí se podobá naší veverce obecné, tělo má dlouhé asi 25 cm a ocas 27 cm. Mohutní jedinci mohou mít hmotnost až 500 g. Původní české jméno bylo veverka nádherná, což bylo patrně díky jejímu výraznému zbarvení. Má černá záda a ocas, bílý pruh podél boků (buď po celé délce těla, nebo může být i přerušený v oblasti hrudi) a cihlově červené břicho a tlapky.

Způsob života

Živí se převážně ovocem a jinými plody, semeny a občas i drobnými živočichy. Přiživuje se i na plantážích olejných a kokosových palem. Žije v párech nebo malých rodinných skupinách a staví si velká hnízda vysoko v korunách stromů, nebo využívá dutiny. Mívá 2-4 mláďata. Vyskytuje se na Malajském poloostrově, Sumatře, Borneu, ostrově Celebes a dalších menších ostrovech.



Obsah

[skrýt]

Ptakopysk

16. října 2010 v 16:04 | Kattyss |  zvířata

Ptakopysk

Wikipedie:Jak číst taxobox Ptakopysk podivný
Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení
Vědecká klasifikace
Říše:živočichové (Animalia)
Kmen:strunatci (Chordata)
Podkmen:obratlovci (Vertebrata)
Třída:savci (Mammalia)
Řád:ptakořitní (Monotremata)
Čeleď:ptakopyskovití (Ornithorhynchidae)
Rod:ptakopysk (Ornithorhynchus)
Blumenbach, 1800
Binomické jméno
Ornithorhynchus anatinus
Shaw, 1799
rozšíření ptakopyska
rozšíření ptakopyska
Pozor, jed!
Ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus) je malý savec endemický pro východní část Austrálie, jeden z pěti žijících ptakořitných, jediných savců, kteří kladou vejce, místo aby rodili živá mláďata (zbylé čtyři druhy jsou z čeledi ježurovitých). Je to jediný reprezentant čeledi ptakopyskovitých (Ornithorhynchidae) a rodu Ornithorhynchus, nicméně bylo nalezeno několik fosilních příbuzných, z nichž někteří patří taktéž do rodu Ornithorhynchus.
Vědecké jméno Ornithorhynchus v řečtině doslova znamená 'ptačí nos' a anatinus je výraz pro 'kachnu'. Ptakopysk se ve volné přírodě dožívá věku 16 let, nejstarší pozorovaný jedinec přežil o rok déle. V zajetí se však nepodařilo chovat ptakopyska déle než 6 let, obvykle hyne mnohem dříve.

Fyziologie a anatomie

Fyziologie ptakopyska je unikátní. Jeho metabolismus je v porovnání s ostatními savci pozoruhodně nízký, s průměrnou tělesnou teplotou okolo 32 °C místo běžných 38 °C pro placentální savce. Zda jde o charakteristickou vlastnost ptakořitných, či zda jde až o adaptaci přežívajícího druhu na nelítostné životní podmínky, je nejasné.
Tělo a široký plochý ocas ptakopyska je pokryt hnědou kožešinou. Nohy má opatřeny plovací blánou a jeho velký "gumový" čenich připomíná spíše než nějakého jiného savce kachnu.
Hmotnost se pohybuje od téměř jednoho kilogramu až lehce přes dva kilogramy. Tělo je dlouhé 30 až 40 centimetrů, ocas je dlouhý 10 až 15 cm u samců, a 8 až 13 cm u samic. Samci jsou přibližně o třetinu větší než samičky. Zajímavé je, že v různých regionech je průměrná velikost značně odlišná, ačkoliv se nezdá, že by se tato vlastnost vztahovala k nějakému klimatickému pravidlu.
Kostra Ptakopyska podivného
Mladí ptakopyskové mají trojhroté stoličky, což je jeden z charakteristických znaků savců. Dospělý jedinec nemá zuby. Čelist ptakopyska je na rozdíl od ostatních savců řešena odlišně stejně jako čelistní sval. Obdobně jako u ostatních savců jsou malé kůstky, které vedou zvuk do vnitřního ucha, začleněny přímo do lebky, místo aby byly v čelisti jako u podřádu Cynodontia a jiných primitivních členů třídy Synapsida. Vnější ušní otvor je však stále umístěn u spodku čelisti. Ptakopysk má nezvyklé rozestavení kostí v ramenním kostním pletenci, včetně jeho "meziklíční" kosti (interclavicle), která je běžná spíše pro plazy či obojživelníky a u žádného jiného savce ji nenajdeme. S plazy má ještě další společný znak, podobné držení těla. Nohy má po straně těla, nikoliv pod ním.
Samci ptakopyska mají jedovaté ostruhy na zadních nohách, které používají v neurvalých územních bitvách a bojích proti svým sokům. Jed není pro člověka smrtelný, ale způsobuje nesnesitelnou bolest a otoky, které můžou vytrvat i po několik měsíců. Jed může být smrtící pro psy a menší domácí zvířata.

Jed ptakopyska

Jed produkuje jedová žláza (umístěná v stehenní části zadní končetiny) samce převážně během období páření. Protože ptakopyskův jed má patrně jiný účel než jed vytvářený například plazy, může obsahovat peptidy nebo molekuly, jejichž účinek sice není životu nebezpečný, může však oběť vážně poznamenat. Ohledně smyslu jedového aparátu u ptakopyska se stále vedou spory; objevují se i názory, že slouží jako pomocný orgán při kopulaci.
Pro člověka je hlavním symptomem otravy okamžitá mučivá bolest. Okolo zranění se rychle vytvoří otok a postupně se rozšíří po celé postižené končetině. Informace z případových studií otravy i z klinicky nedokumentovaných zdrojů ukazují, že bolest se rozvine v dlouhotrvající hyperalgézii, která přetrvá několik dní nebo i měsíců.

Chování a životní prostředí

Ptakopysk je noční a obojživelný živočich, obývá malé vodní toky a řeky od chladných tasmánských vysočin a Australských Alp až po tropické deštné pralesy pobřežního Queenslandu. Ve vnitrozemí není jejich rozmístění příliš dobře známo. V Jižní Austrálii už vyhynul (mimo uměle vysazenou populaci na Klokaním ostrově) a ani v hlavní části pánve řek Murray a Darling se již nevyskytuje, pravděpodobně kvůli snižující se kvalitě vody způsobené likvidací původního biotopu pro zemědělství a zavlažováním polí. Okolo pobřežních říčních toků je jejich rozložení nepředvídatelné, zdá se že v některých poměrně čistých řekách nejsou, zatímco v některých značně znečištěných se vyskytují (například na dolním toku Maribyrnong).
Ptakopysk je výtečný plavec a většinu času tráví ve vodě. Když plave, od ostatních australských savců ho lze rozeznat podle toho, že nad hladinou nejsou vidět uši. Při plavání má oči pevně zavřené a plně se spoléhá na zbylé smysly. Všechny čtyři nohy ptakopyska jsou opatřeny plovacími blánami. Zabírá předními tlapami, ocas a zadní nohy slouží pouze ke kormidlování.
Ptakopysk je masožravec. Krmí se převážně červy a larvami hmyzu, blešivcem a sladkovodními raky, které vydoluje z říčního dna zobákem, nebo je chytne při plavání. Jeho zobák je velmi citlivý. Díky němu může lovit potravu, aniž by používal zrak. Je to jeden z mála savců, kteří mají elektrocitlivý smysl: je schopen najít kořist na základě rozpoznání slabého elektrického pole, které vysílá každý živočich. Tento smysl má ptakopysk nejvyvinutější ze všech savců.
Když není ve vodě, uchýlí se ptakopysk do krátké, rovné nory oválného průřezu. Nora se téměř vždy nachází u břehu řeky kousek nad hladinou, velmi často je skrytá pod ochrannou spletí kořenů. Pro výchovu mladých vykope samička daleko větší a komplikovanější noru, až 20 metrů dlouhou, která je v pravidelných intervalech přehrazena ucpávkou. Na konci tunelu založí hnízdo, v němž jako podklad používá rákosí.

Rozmnožování

Jako všichni ptakořitní ptakopysk nerodí živá mláďata, ale snáší vejce v hnízdě. Reprodukční schopnost nabývají samci zhruba ve dvou letech věku, kdy dosahují délky asi 50 cm a váhy mezi 1,2 - 2,6 kg, samice jsou menší (kolem 43 cm). Ptakopysčí samice snáší během pozdní zimy či začátkem léta několik blanitých vajec (obvykle dva až tři kusy), dlouhých 15-18 milimetrů. Vejce se na první pohled podobají kožovitým zárodkům hadů a ještěrů. Po asi desetidenní inkubaci se malá holá mláďata přichytí na matku, ta během této doby neopouští bezpečí nory, neloví. Stejně jako u ostatních savců produkuje matka pro mladé mléko. Ptakopysk však nemá mléčné bradavky (cecíky), ale vylučuje mléko skrz póry ve své kůži. Mláďata sají mléko z břicha matky ležící na zádech. Samec o mláďata nepečuje.

Elektrolokace

Ptakopysk má elektroreceptory umístěny v malých centrech zadní části zobáku, zatímco mechanoreceptory jsou rovnoměrně rozloženy po celém zobáku. Elektrocitlivá oblast mozkové kůry je umístěna poblíž hmatové oblasti. Některé kortikální buňky přijímají vstupy jak od elektroreceptorů, tak od mechanoreceptorů, což napovídá jistou souvislost mezi dotykovými a elektrickými smysly. Ptakopysk je schopen určit, odkud pochází elektrický zdroj, možná porovnáním rozdílů síly signálů na různých elektroreceptorech. To by vysvětlovalo charakteristický pohyb hlavy ze strany na stranu při lovu. Kortikální konvergence elektrovnímání a hmatových vstupů nasvědčuje existenci, mechanismus pro lokalizaci kořisti, která při pohybu vydává jak elektrické signály, tak mechanické tlakové pulsy; to by umožňovalo i výpočet vzdálenosti z časového rozdílu mezi těmito dvěma signály.
Většina potravy ptakopyska pochází z dolování zobákem na dně potoků. Snad právě elektroreceptory napomáhají ptakopyskovi rozlišit živé objekty od neživých v situaci, kdy mechanoreceptory byly stimulovány neustále. To je ovšem z valné části spekulace; elektrorecepce u ptakopyska a druhého rodu ptakořitných, ježur, doposud zůstává jen málo prozkoumaná.

Kam dál